Jak na nápravdu poruch učení od 2. stupně ZŠ

V rámci mého studia na Pedagogické fakultě v Olomouci jsem se během školní praxe osobně setkala s řadou osob trpících dyslexií a také s pedagogy, kteří se těmto osobám věnují, vychovávají je a jejich snahou je naučit tyto osoby základům, aby se mohli začlenit do společnosti a běžného života. Dokonce i á osobně jsem ve své třídě na základní škole měla spolužáky s těmito poruchami.

Během mé účasti na workshopu Jak na nápravu poruch učení jsem měla možnost si sama vyzkoušet, jak se tyto osoby sami cítí, když čtou, píší a učí se. Lektorka mi nechala vyzkoušet si napsat diktát, kdy mi dal za úkol psát opačnou rukou, než na kterou jsem zvyklá. Nejenže samotná tužka se špatně držela, ale ruka nebyla schopná psát souvisle, rovně a čitelně. Písmo bylo neúhledné, roztřesené a částečně nečitelné. Napsat větu, která by obvykle trvala pár sekund, trvalo téměř minutu. Od soustředěnosti Vás odváděla skutečnost, že pedagog, který Vám diktát diktuje Vás neustále popohání, abyste psali rychleji a rychleji. Pro názornou ukázku čtení jsem dostala úryvek z článku České země za Marie Terezie. Ve chvíli, kdy jsem článek dostala na papíru formátu A4 i s obrázkem mi došlo, jak je těžké pro dialektika přečíst byť jeden jediný odstavec. Písmenka v textu byla rozmazaná, jednotlivá písmena i samotná slova splývala v jedno a najít při soustředění na čtení souvislost v textu bylo téměř nemožné. Díky tomuto se během čtení často stávalo, že si čtenář domýšlí slova jako muže x nůše a často se mu pletou písmena, která si vzájemně ve slově přehazuje jako klika x kila apod. Myslím si, že právě touto ukázkou mi pedagog ukázal, jak se cítí člověk, který trpí poruchou dys-. Ačkoli jsem vysokoškolská studentka, nedokázala jsem levou rukou napsat souvislou, úhlednou a čitelnou větu a nedokázala jsem souvisle přečíst jednoduchý neodborný text. V tu chvíli mi došlo, že člověk trpící touto nemocí se cítí neschopně, hloupě, méněcenně a nemá chuť se věnovat učení.

Vzhledem k tomu, že během školní praxe jsem měla možnost chvíli vést výuku s dětmi trpícími těmito poruchami rychle jsem pochopila o čem tato práce je. Myslím si, že je velice důležité, aby se pedagogové neustále školili z nových a nových objevených metod výuky. Pedagogové by se měli přizpůsobovat novým trendům a informacím ve výuce. Pedagog by měl mít zkušenosti, jak dítě s poruchou rozpoznat a jakou péči mu nabídnout. Je důležité, aby zvládali pracovat s dětmi s postižením, ale také s rodinnými příslušníky dítěte. Právě rodiče mohou mít kladný vliv na výuku a další život dítěte trpícím těmito poruchami. Každý z nás si přeje, aby jeho dítě, či děti byly zdravé a pokud se zjistí u tohoto dítěte porucha, málo kdo z nás je připraven si toto připustit, smířit se s tím a ve své mysli a srdci s tímto bojovat. Ačkoli je dokázáno, že je 50% pravděpodobnost, že rodič trpící těmito poruchami bude mít stejně nemocné potomky, ani tito lidé nejsou s tímto 100 % smířeni. Za dítě se mohou často stydět, nechtějí přijmout skutečnost, že jejich dítě bude navštěvovat speciální třídu, či školu a nechtějí vyhledat odbornou lékařskou pomoc, byť ve formě pedagogicko-psychologické poradny. Přitom spousta vzdělaných i známých osobností trpěli a trpí dyslexií.

Vzdělávání žáků a studentů s dyslexií probíhá v dnešní době podle Směrnice k integraci jedinců se specifickými vzdělávacími potřebami a podle Metodického pokynu pro práci s jedinci s poruchami učení a chování. Cílem je taková úprava vzdělávání, aby dítě netrpělo svým handicapem. Mezi nejčastější kroky patří částečná redukce učiva, poskytnutí delšího času na vypracování úkolů, používání speciálních pomůcek (např. počítač) a především hledání jiných cest vzdělávání, které nejsou ovlivněny poruchou.

Dnes už vím, že pro pedagogiky je práce se žáky trpícími poruchami „Dys-„ velice náročná a je třeba být trpělivý. Proto by se učitelé měli snažit o to, aby se jim škola nezneprotivila a měli možnost se v životě ještě ukázat.Tento workshop velice obohatil mé dosavadní znalosti. Ukázal mi dyslexii i z druhého pohledu, pohledu žáka s poruchou Dyslexie. Pokud mě má cesta dovede na pedagogickou dráhu, budu se co nejvíce snažit naslouchat žákům, věnovat se jim a být trpělivá.