Úvahy /

Pojďte, budeme hrát divadlo

Ve dnech 5. a 6. května jsem se účastnil víkendové akce na Sluňákově s názvem Pojďte, budeme hrát divadlo. Já i ostatní účastníci jsme si mysleli, že si na začátku rozdělíme role, v sobotu budeme zkoušet a v neděli si to celé sjedeme naostro. Ale to jsme se velice mýlili. Místo rozdělování rolí jsme začali hrou na rychlou prdel nebo také se tomu dá říkat kuličkové ložisko. Říkal jsem si, jestlipak jsem správně na víkendovce zaměřené na divadlo, když žádné divadlo vůbec nehrajeme. Záhy jsem však pochopil, že Saša Rychecký má jakési nekonvenční představy o divadle a když je něco nekonvenční, tak je to něco pro mě a celé toto nekonvenční pojetí divadla se mi velice líbilo. Během celého dne se z nás stávala letadla, vzducholodě a bombardéry. A já jsem si s jednou hezkou slečnou střihl roli dvouplošníku. Mnozí z nás si také zahráli třeba helmu, boty, kyslíkovou láhev, skafandr, pánovy dlouhé vlasy a další věci, které jsme si doposud mysleli, že ani zahrát nejdou. Před obědem jsme si ještě nafigurovali Titanic a po obědě jsme zase pokračovali v nekonvenčním divadle. Myslím, že pro nás všechny bylo velmi přínosné naučit se vodit slepého a manipulovat s ním tak, aby v toho druhého měl důvěru a nebál se. Líbilo se mi především, že jsme se na víkendovce sešli jako dobrá parta a že jsme se všichni spolu bavili jako jedna skupina a nebyli jsme nijak separovaní po menších skupinkách, které k sobě bývají kolikrát i nevraživé, myslím, že za to můžeme poděkovat panu Rycheckému, který uzpůsobil program tak, aby tomu tak bylo. Jako velký zážitek vnímám to, že divadlo lze postavit třeba na třech větách, které vás jenom tak napadnou a nakonec z toho může vzniknout zajímavý útvar. Představte si, že ty tři věty lze použít za různých souvislostí na různých místech a rázem z těch třech vět vznikají nové a nové situace. Druhý den někteří ze zúčastněných secvičili zajímavé představení o tom, jak jde čas. Mohli jsme vidět, jak jde život od narození až po smrt. Dobré bylo, že nikdo nemluvil, ale děj dotvářela hudba a každý se musel dovtípit sám, o čem to celé vlastně je. Kladně hodnotím především ztvárnění času takovou hezkou roztomilou slečnou, která máchala rukama jako hodiny ručičkami a tímto mácháním sjednotila jednotlivé obrazy. Po tomto představení přišly na řadu voskovky, už jsem myslel, že jsem si je kupoval zbytečně. Ale nekupoval, dostali jsme za úkol vyjádřit, co cítíme z takové smutné písničky. Napřed každý sám a potom ze vzniklých obrazů byly vytvořeny kontrastní dvojice a jejich autoři museli spolu vytvořit jeden větší obraz toho, co cítí z písničky. Bylo velmi zajímavé spolupracovat s někým beze slov a domlouvat se pouze kresbou. Z takto vzniklých obrázků jsme dávali dohromady příběh. Myslím, že nebudu lhát, když řeknu, že i ostatní si mysleli to samé jako já na začátku, tedy, že si rozdělíme role a budeme hrát divadlo, ale nakonec jsme všichni pochopili, že divadlo má i jiné podoby a dá se dělat i jinak než ho známe a uznali jsme, že je to tak i mnohokrát lepší.