Jak na nápravy poruch učení od 2. stupně ZŠ

„Nevěřte všemu, co se vám k věření předkládá. Zkoumejte vše a přesvědčujte se o všem sami.“ Tuto moudrou větu kdysi řekl světoznámý Učitel národů Jan Amos Komenský. Mnoho lidí si myslí, že když má někdo poruchu učení, je automaticky horší a má problém začlenit se do společnosti. Abych se sama přesvědčila o opaku, vydala jsem se na workshop s názvem Jak na nápravy poruch učení od 2. stupně ZŠ, ačkoliv studuji učitelství pro 1. stupeň.
Mezi dyslektiky jsem nikdy nepatřila, nicméně již na 1. stupni základní školy, jsem se setkala se spolužáky, kteří měli takzvané úlevy a paní učitelka se jim věnovala i mimo vyučování. Diktáty znali předem nebo je mohli rovnou opsat. Nám ostatním žákům to přišlo nespravedlivé. Postupem času jsem pochopila, že paní učitelka dělala dobře a podle mého názoru se její snaha vyplatila. Vědí ale všichni pedagogové, že je třeba se těmto dětem věnovat už od počátku? Mají všichni učitelé tolik trpělivosti a pochopení?
Ti, kteří poruchami učení netrpí a nikdy se s nimi nesetkali, si ani nedokáží představit, co všechno takový dyslektik prožívá. Uvědomila jsem si to ve chvíli, kdy jsem já, pravák, psala na workshopu diktát levou rukou. Paní učitelka diktovala věty příliš rychle a já jsem jen bezradně poslouchala, jak nás popohání k rychlejšímu tempu. Myslím, že je nejen pro učitele důležité, aby si zjistil, které dítě z jeho třídy trpí nějakou poruchou a měl by to tolerovat. Porucha dyslexie je známá jako porucha schopnosti naučit se číst. Postižení vidí text zdvojeně, zrcadlově či dokonce zpřeházeně, a proto je pro ně číst plynule tak obtížné. Knihy, které mají bílé stránky a černě vytištěný text jsou pro žáky s poruchou velmi agresivní.
Děti s poruchami si dobře pamatují, ale neměli by se zahlcovat definicemi a poučkami. Dokáží si spojovat si pojmy, ale neumí si je přečíst. Dyslektici jsou velice snaživí, vnímaví, jejich základním orgánem jsou uši. Učí se sluchem. „Můj žák, dyslektik, kterého jsem několik let učila, vystudoval medicínu tím způsobem, že si učivo nahrával na kazetu, kterou pak poslouchal. Tak se vše naučil a dnes je z něho úspěšný doktor,“ říká paní lektorka z workshopu.
Je to porucha nebo snad nemoc? „Děti s poruchou brzdí naši Natálku ve vzdělání, proto půjde z páté třídy na gymnázium, tam se s těmito poruchami u spolužáků nesetká,“ řekla maminka na jedné základní škole. Rodiče si neuvědomují, že dyslexie není žádná nakažlivá nemoc, kterou by si děti navzájem přenášely. Plno vzdělaných, dokonce i velmi slavných lidí byli a jsou dyslektici. Například známý fyzik Thomas Alva Edison, bez kterého bychom neznali žárovku. Mezi další dyslektiky patřili také Leonardo da Vinci a Hans Christian Andersen. Tito všichni přispěli společnosti nemalými věcmi a myslím si, že mnozí lidé by ani netušili, že měli umělci nějakou poruchu.
Mnoho kantorů velmi rychle zapomíná, že taky byli těmi často bezradnými žáky. Doba je uspěchaná a lidé si ani neuvědomují, jaký to má dopad na společnost. Jaký má dopad chování bezohledných učitelů na žáky nejen s dyslexií. Jak řekl již zmiňovaný pedagog: „Šťastný je člověk, kterého varuje cizí chyba.“ Poučme se tedy z chyb druhých a nestavějme děti s poruchou automaticky na druhou kolej. Věnujme se jim, naslouchejme a mějme s nimi trpělivost. Učitel musí být pro takové dítě oporou!
Workshop bych doporučila každému budoucímu učiteli nejen 2. stupně základních škol, ale každému, kdo chce pracovat s dětmi a lidmi obecně. Seminář provázely zkušené pedagožky, které vyprávěly příběhy či zkušenosti z osobní praxe a to se mi velmi líbilo.