Je moderní být vlastenci?

Workshop na téma Je moderní být vlastenci?, proběhl na konci března a troufám si říct, že do zúčastněných vnesl spoustu otázek, jak zodpovězených, tak těch nezodpovězených. Spousty aktivizujících metod, pro mě jako budoucího učitele společenských věd, se budou hodit. Ale podstatné pro mě je otázka: Kdo je to vlastenec? Co je to vlastenectví? Každý se k tomu staví jinak.
Vlastencem může být někdo, kdo si myslí, cítí nebo vyjadřuje podporu svojí zemi. Kdo se za svou zemi nestydí i v případě, že to není prosperující velmoc se všemi sociálními výhodami. Samozřejmě se setkáváme s extrémním „rádoby“ vlastenectvím. Prosazování národa, skupiny, menšiny na úkor druhých. Všichni víme, kam až může zajít názor jedné skupiny a prosazování vlastenectví. Ale i tato skutečnost některé nechává chladným a neodradila je od podobných projevů.
Mnozí se ke své zemi hlásí právě v tu chvíli, kdy ji ostatní obdivují. Po různých soutěžích - olympijské hry, mistrovství světa, Evropy a další závody nebo inteligenční soutěže. V momentě, kdy se Čech umístí na předních příčkách, každý je hrdý, že je jeho spoluobčan. V momentě, kdy se Česká republika ztrapní nebo napovrch vyplave informace, o kterých raději nemluvit, každý by se přestěhoval nebo změnil svoji národnost v občanském průkaze.
Drobným aspektem, nad kterým je se nutno zamyslet, zda se můžeme cítit vlastenci v zemi, jenž je již zčásti multikulturní? Žádný stát nemá obyvatele pouze jedné národnosti, ale všichni bychom se měli přizpůsobovat i této situaci. Jsou rozdílné názory, jak přistupovat k mnohonárodnostnímu státu.
Nejsem rasista ani nemám strach z míšení kultur, ale z mého okolí, vím, že starší generace mají k cizincům určitý respekt. Velkým problémem je samozřejmě jazyk a nemožnost se domluvit, ale sami víme, že malá vesnice stojí na nohou již při přistěhování měšťáka natož cizince.
Nemůžeme všechny cizince, v tomto případě tmavší pleti, házet do jednoho pytle. Každý národ má svá specifika a zvyklosti a my jim je nemůžeme brát. Média mají nepochybně vliv na vnímání cizinců. Přináší zprávy ze světa, z různých zemí a nemůžeme se divit, když malý český človíček ve svém červeném křesle v obýváku, vytápěném dřevem z vlastního lesíka, převezme zprávu, že vyznavači islámského náboženství násilně projevili svůj nesouhlas s obléháním své země. Bez nějaké další iniciativy se nám do paměti vryje obrázek, že nevinní lidé trpěli kvůli „ těm přičmoudlým fanatikům“ Ale to už zabřehávám do jiné otázky.
Je moderní být vlastenci, zůstává v plénu. Já se jako vlastenec cítím. Obdivuji to, co dokázali moji předci, žiju v civilizovaném světě, kde si mohu natočit vodu z kohoutku a zalehnout do své postele. Jsem hrdá na to, že když navštívím jakoukoli zemi, ve většině případů Českou republiku znají nebo na ni vzpomínají. V lepším případě na dávné přistěhovalce v horším na turisty, kterým se povedla nějaká neplecha. Ale i tímto faktem se jako Česka musím smířit. Nestydím se za svou bohatou historii, kde králové ale i ti nejnižší poddané sehráli svou roli v kontextu evropských i světových dějin. Stydím se za současnou a budoucí generaci, jež na tyto střípky zapomínají.
Jsem hrdá na Českou republiku, na její polohu. Jsme srdcem Evropy, občas máme šelest, ale každý se sem chce alespoň jednou podívat.