Projekt skončil v roce 2013

Úvahy /

jak na nápravu poruch učení od 2. Stupně ZŠ

Dne 22. března jsem se zúčastnila workshopu s názvem „jak na nápravu poruch učení od 2. Stupně ZŠ“. Tento workshop byl v rámci projektu Pedagogika v praxi. Sama nejsem studentkou pedagogické fakulty, nýbrž fakulty filozofické a oboru Nizozemská filologie se zaměřením na odborný jazyk. V rámci studia si však nyní dodělávám pedagogické minimum a navštěvuji spoustu předmětů na této pedagogice. Proto jsem si také vybrala tento projekt. A udělala jsem velice dobře. Byl zajímavý jak pro mě, studentku jiného obory, tak pro studenty pedagogiky. Workshop byl veden velice zajímavou a zábavnou formou. Workshop vedly pedagožky s dlouholetou praxí a pro mě bylo velice zajímavé, slyšet všechny jejich zkušenosti.
V dnešní době se velmi často mluví o pojmech dysgrafie, dyslexie nebo dyskalkulie. Tyto pojmy slyšíme v každodenním životě. Spousta lidí ví, oč se jedná, co si pod těmito pojmy představit. Jak se ale děti s touto poruchou cítí? Co zažívají děti každý den ve škole? Když mají nahlas číst? Psát diktát? To si nikdo z nás neumí představit. Sama jsem si to také nedovedla představit a popravdě řečeno mě o tom ani nikdy nenapadlo přemýšlet. To se však na workshopu změnilo. Dostali jsme několik úkolů, které nám pomohly přiblížit situaci těchto dětí. Byl zadán úkol psát diktát druhou rukou, než jakou jsme zvyklý. Do této chvíle jsem si nedovedla představit, jak je to pro žáky stresující. Zažívala jsem neskutečnou nervozitu, pocity zoufalství a beznaděj. Cítila jsem se méněcenná. A přesně takto se cítí žáčci, kteří trpí touto poruchou. A sami učitelé je často ještě více znervózňují. Často si vůbec neuvědomují, že samotný diktát je pro žáčka stresujícím okamžikem a jejich chování jím rozhodně na klidu nepřidá. Domnívám se však, že všechny studentky, které se tohoto workshopu zúčastnily, se již takovýchto chyb dopouštět nebudou. Měly jsme možnost vžít se do situace žáka. A to bylo pro mě velmi přínosné. Nikdy předtím jsem si totiž nedovedla představit, jak se tito žáci cítí. I já jsem měla ve třídě spoustu spolužáků s touto poruchou. A nechápali jsme, proč naši spolužáci mají pouze cvičení na doplňování a my jsme museli psát celý diktát. Záviděli jsme jim. A tak je to často ve všech třídách, kde se žíci s poruchou učení nachází. Je potřeba se těmto dětem věnovat, přizpůsobit tomu jejich výuku a již v raném věku odhalit poruchu učení. Každá základní škola by měla mít svého pedagoga, který by spolupracoval s těmito dětmi a také rodiči. Mohly by tak být diagnostikovány poruchy, již v nízkém věku dítěte.
Workshop bych rozhodně doporučila všem budoucím pedagogům. I pro mě, studentku jiného oboru, byl velmi přínosný. Začala jsem o těchto věcech mnohem více přemýšlet.