zpět na detail: Psychologická první pomoc
Začátkem dubna jsem absolvovala v rámci předmětu „Pedagogika v praxi“ svou druhou návštěvu Sluňákova. Na tento víkend jsem se, po zkušenosti s prvním víkendovým workshopem, kterého jsem se zúčastnila, velmi těšila. Nebyla jsem si zcela jistá, co od této akce čekat, tak jsem rozhodla, že se nechám překvapit.
Hned v úvodu mě zaskočil způsob mluvy naši paní lektorky. Mluvila tiše, pomalu, s častými delšími odmlkami. Zřejmě nám tím dávala prostor k přemýšlení, ale mě z počátku tyto „přestávky“ nabourávaly soustředění a znervózňovaly mě. V porovnání s panem lektorem z minulé „víkendovky“ to byl obrat o 180°. Místo energického chlapa před námi stála velmi klidná a rozvážná žena. Pomalu jsem si ale na způsob její mluvy zvykla a uvědomila jsem si, že při práci, které se věnuje, je tento způsob komunikace zřejmě potřeba. Spolu s paní lektorkou workshop vedla její kolegyně, což bylo pro workshop určitě přínosné.
Celý workshop byl velmi zajímavý. Kromě krátkého, avšak potřebného teoretického úvodu, byl zaměřen velmi prakticky. Nejprve jsme se proměnili v klienty, interventy a pozorovatele a zkoušeli jsme si různé modelové situace ze života. Pro mě bylo dost náročné vžít se do role jak interventa, tak i klienta. Jako intervent bylo těžké reagovat na klienta s vědomím, že si vše jen vymýšlí a také pak v roli klienta nebylo snadné vymýšlet vlastní příběh tak, abych si neprotiřečila. Novou zkušeností pro mě bylo dávat pozor (při hraní role interventa) na to, abych klientovi nedávala rady a nepodsouvala mu své názory. Myslím si, že většina z nás, včetně mě, přišla na to, že máme spíše tendenci dávat rady, nežli naslouchat. Toto zjištění mě donutilo přehodnotit celý můj přístup v mém „pomáhání“ blízkým, či přátelům. Je sice pravdou, že občas člověk radu potřebuje, ale odteď se pokusím méně „radit“ a více „chápat“.
Velkým zážitkem pro mě byla evakuace. Každý z nás dostal papírek s přidělenou rolí. Přečetli jsme si svou roli a poté nám bylo oznámeno, že v hotelu, ve kterém se nacházíme, je umístěna bomba a my máme 10 minut na evakuaci. Na mě padla role člověka, který se snaží vzít situaci do svých rukou. Paní lektorky mi jen naznačily, kterým směrem se nachází „nouzový východ“ a začalo se „hrát“. Byla to docela „fuška“ dostat všechny ven. Nejprve jsem je omylem nasměrovala ke špatnému východu, protože jsem o tom pravém nevěděla, nakonec jsme však evakuaci zvládli. Na první pohled se jednalo o zábavnou hru. Když se však nad průběhem evakuace člověk zamyslel, zjistil, jak málo se naše evakuace lišila od té skutečné. Chaos, zmatek a hlavně bezohlednost účastníků. Každý se do role překvapivě snadno vžil. Všichni spěchali k východu, téměř nikdo nepomyslel na lidi, kteří bez pomoci druhých cestu k východu nenajdou. Má role mě zpočátku dosti vyděsila, zřejmě bych se v reálné situaci neujala velení, raději bych zvolila roli ovečky jdoucí s davem, ale tak jako ostatní jsem se s rolí rychle ztotožnila a snažila se dostat každého k východu. Moc se mi líbila diskuze, která proběhla po „evakuaci“. Nakonec jsem za svou roli byla moc ráda. Za pár let, jestli budu mít štěstí a najdu si práci ve školství, budu zodpovídat za třídu plnou dětí a pokud se spolu s nimi dostanu do krizové situace, bude právě na mě, abychom ji všichni zvládli. Vyzkoušela jsem si, jak těžké je organizovat dav a jak je při takovém organizování důležité zachovat chladnou hlavu, dávat jasné pokyny a zapojit do organizace více lidí. Uvědomila jsem si, že bez člověka, který by vzal situaci do svých rukou, klesá šance na záchranu, protože panika a bezohlednost je přímo nakažlivá. Donutilo mě to zamyslet se také nad tím, jak lidé v krizových situacích myslí především na sebe, maximálně na své nejbližší, ale dál kolem sebe nevidí. Díky své roli jsem si uvědomila, že nejtěžší je udělat první krok a svou roli - v mém případě tedy roli „organizátora evakuace“ - přijmout. Pak už člověk neuvažuje nad ničím, jen se snaží jednat, jak nejlépe dokáže.
Během nedělního dopoledne nám obě lektorky vyprávěly o vlastních zkušenostech a příhodách ze své práce v Krizovém centru Ostrava. Umožnily nám nahlédnout na železniční tragédii, která se udála ve Studénce, z nového úhlu. Vůbec jsem si do té doby neuvědomovala, jak vysoké je skutečné číslo lidí, které tato tragédie zasáhla. Vlastně jsem teprve v tu chvíli viděla, jak je práce interventa důležitá. Přiznávám se, že do doby konání našeho workshopu jsem o této práci vůbec neslyšela. Začátek dopoledne byl tedy dosti náročný, nebylo snadné pozorovat tragické obrázky, zvláště den před Velikonocemi. Měla jsem velmi smíšené pocity.
Posledním silným zážitkem pro mě bylo opět praktické cvičení. Ve skupinách jsme měli za úkol vymyslet, jak žákům oznámit, že jim umřel spolužák. Toto cvičení bylo hodně přínosné, protože podobná událost může potkat kohokoliv z nás a tím, že jsem si ji měla příležitost prožít nanečisto, bude snad potom pro mě snazší se s ní správně vypořádat ve skutečnosti. Upřímně však doufám, že k tomu nebude muset dojít.
Přes původní rozčarování se mi celý workshop hodně líbil. Sice mi trochu trvalo, než jsem se „naladila na stejnou vlnu“ jako paní lektorky, ale myslím, že se mi to nakonec povedlo a z workshopu jsem si díky tomu odnesla maximum. Většinu věcí jsem si uvědomila teprve po skončení víkendu, v klidu, sama. Práci krizových interventů velmi obdivuji. Z workshopů jsem si odnesla plnou hlavu otázek, takže se k němu v myšlenkách neustále vracím a přemýšlím, jak být lepším člověkem při pomoci druhým.