Úvahy /

Komunikace a improvizace jako praktická dovednost pro život

Byl čtvrtek 10. listopadu 2011, brzo ráno, něco před 9 hodinou ranní, a já se vydal na workshop s názvem „Komunikace a improvizace jako praktická dovednost pro život“. Jakožto člověk, který improvizaci miluje a zabývá se jí, jsem se na tento workshop velice těšil.
Pro zlepšení jakýchkoli dovedností, je třeba teorie, které se mi dostalo v průběhu tohoto workshopu poměrně dost. Ale podle mě, se improvizace nedá rozvíjet pomocí teorie, ale hlavně praxe, čili bavit se, komunikovat s lidmi, aniž bychom na to byli nějak připraveni. Přesně tohle jsme si mohli zkusit pod vedením Mgr. Evy Polzerové. Jednou z mnoha aktivit bylo rozdělení do dvojic, kdy jeden mluvil a ten druhý musel pouze naslouchat a poté zrekapitulovat co nejvíce informací, které se dozvěděl.
Další aktivitou, které sloužila pro rozvoj komunikace, bylo ztvárnění situace v obchodě – prodavač, spěchající zákazník a zákazník, který měl na všechno moře času.
Naším úkolem bylo představení jedné z těchto rolí pouze za pomocí postoje svého těla, bez jakýchkoli dalších pohybů či slov. Prostě stát jako socha a znázornit svou roli nonverbálně. Což mě přivádí k tomu, že právě nonverbální složka komunikace nese naprostou většinu informací. A přesně tuto část komunikace jsme rozvíjeli, když jsme ve 3 různých skupinách znázorňovali 3 situace, ve kterých bylo 6 postav. Této činnosti jsem se sám zúčastnil, a musím osobně říct, že mě velice bavila. Nejen to, že jsem měl možnost, nějak se projevit v kolektivu, ale také samotné pozorování zúčastněných a navíc mě bavilo samotné trénování „postojů“.
Vcelku zajímavá byla i diskuze ve skupinách, na téma „Kdo jinému jámu kopá“, kdy naším úkolem bylo mezi sebou sdílet naše názory a poté sdělit náš názor ostatním. Osobně jsem toho názoru, že toto rčení je pravdivé, ačkoli mě samotného nic nepostihlo, když jsem otevřeně a možná i zákeřně předal slovo slečnám v naší skupině, za což mě neměly moc rády.
Workshop se mi líbil a přinesl mi informace, které jsem sice již podvědomě znal, ale nedokázal jsem je pojmenovat. V komunikaci je důležité naslouchat a nechat prostor druhým, aby se mohli projevit. Je sice pravda, že tento přístup se dodržuje spíše v Japonsku a dalších asijských zemích, ale to pro nás není omluva, proč se tím neřídíme. Někdy není na škodu, zamyslet se nad naším přístupem k mluvení a naslouchání.
Pokud tuto úvahu někdo čte a přemýšlí nad ní – zkuste si všimnout toho, jak stojí a jak má ruce člověk, se kterým se bavíte. Ba dokonce zkoumejte sami sebe při různých příležitostech, kdy mluvíte s druhými lidmi. Je dobré poznat a ovládat sám/sama sebe. Nevěřili byste, jak jsou někteří lidi na postoj vašeho těla citlivý a odhalí, když lžete nebo se do konverzace nutíte.