Projekt skončil v roce 2013

Úvahy /

O ČEM SNÍVÁ SVATÁ KATEŘINA

Dne 26. 4. jsem měla díky PVP další úžasnou šanci zúčastnit se něčeho nového, něco nepoznaného zažít a spoustu praktických poznatků si také odnést ve svých vzpomínkách. To vše pro mě znamenal workshop s poetickým názvem „O čem snívá svatá Kateřina“, který probíhal formou animačního programu v Arcidiecézním muzeu.
Něco podobného jsem si v praxi vyzkoušela vůbec poprvé a byla jsem velmi mile překvapena, jak zajímavě může najednou působit například výstava obrazů, k nimž člověk nemá prakticky žádný vztah a nic moc o nich neví. Já sama proti muzeím, galeriím a dalším podobným institucím nemám větších výhrad a ráda je čas od času navštívím a něco nového se zde dozvím. Jediné, co jim většinou vytýkám je ale jakási zkostnatělost, rigidita. Expozice jsou často nudné, bez nápadu, zkrátka pro nezasvěceného člověka nezáživné. A pokud je takto vnímá dospělý člověk, jak asi působí na dítě, které má rádo pestrost, barvy, proměny, pohyb,…?! Ano, záleží samozřejmě na zaměření a věku dítěte, avšak sama pozoruji, že dnešní děti není tak snadné něčím zaujmout, i když má člověk pocit, že jim nabízí něco zajímavého, co by snad mohly ocenit. Já jsem však během animačního programu v Arcidiecézním muzeu zjistila, že když opravdu chcete a umíte to, je možné i malé dítě zaujmout třeba právě výstavou jinak nic neříkajících obrazů. A nejen malé dítě!
Co mě opravdu přesvědčilo o smyslu poslání lektorů, animátorů, muzejních pedagogů a všech podobných profesí nebylo pouze to, že dokážou připravit zajímavý program, do kterého se děti rády zapojí a vlastně si tak danou expozici o to více zapamatují. Zaujalo mě zde ale především to, jak pan lektor dokázal vtáhnout i nás, dospělé. Je krásné, když se můžete výstavou doslova prohrát – kreslit si, hrát si na detektiva, vyzkoušet si roli herce,…Ano, tohle všechno jsme totiž opravdu na výstavě vzácných japonských dřevořezeb dělali! Je však zarážející (anebo není?), jak my, dospělí, bereme vážně své postavení, jak jsme již vzdálení hravému světu dětí. Pro mnohé z nás byl bohužel opravdu velký oříšek postavit se před ostatní a zahrát třeba pantomimu, ukázat ostatním svůj obrázek či jen se rozpovídat mezi neznámými lidmi na položenou otázku. Všichni však máme mnoho společného – jsme studenti pedagogické fakulty, jsme přibližně stejně staří, velká část z nás se chce věnovat pedagogice a dětem,... Tak v čem je zakopaný pes?!
Možná, že dospělí by měli častěji navštěvovat muzea a galerie a muzeopedagogika by se měla zase více zaměřovat na dospělé, aby byli jednou, alespoň na malou chvilku, opět dětmi…