Projekt skončil v roce 2013

Úvahy /

Desatero učitele

Dne 22. 3. 2012 jsem navštívila workshop s názvem Desatero učitele. Byl to můj úplně první WS v rámci předmětu PVP, ale musím se přiznat, že jsem se na něj moc netěšila. V mých představách probíhal jen v teoretických výkladech, monotónního přednášení, bez jakékoliv přítomnosti praktické ukázky apod. Tak proč jsem na něj vůbec šla? Asi proto, že jsem byla přece jen zvědavá, jaké to desatero vůbec v učitelské profesi platí.
Jak jsem byla překvapená průběhem workshopu, asi popisovat nemusím. Každopádně obě paní magistry Eibenová a Vincenciová mě zaujaly už od prvního příchodu, kdy jsme se všichni museli postavit a pozdravit je slovy: „Dobrý den, celý den“. Jelikož jsme asi nesplnili jejich očekávání, donutila nás paní magistra tento pozdrav zopakovat znovu s úsměvem na rtech. Nejdřív jsem byla poněkud zmatená, vzápětí mi ale došlo, o co paní magistře šlo. Názorně nám předvedla jak dosáhnout svého bez zbytečných výhružek, křiku či ostřejšího tónu. Hned od začátku workshopu mě napadaly myšlenky tipu, že bych takhle jednou chtěla taky vystupovat. Chtěla bych být ta učitelka, která do třídy vstoupí a děti budou poslouchat, ale zároveň budeme mít přátelský vztah. S tímto mě také napadaly otázky: „Jak to mám ale udělat?“ „Zvládnu to jednou taky tak a přitom nebýt jen ta přísná pančelka?“ Bylo nám názorně ukázáno i několikrát opakováno, že bychom si první vstup do třídy měly předem naplánovat. Musím se přiznat, že už při tom přemýšlení, jak to tedy zvládnout, se mě zmocňovala mírná nervozita. Povolání učitele je podle mě jedno z nejdůležitějších (zároveň také ne moc vděčné), už jen tím, že jako učitelé máme neskutečný vliv na vyrůstající generaci. Jak jim tedy předat vše co víme, aniž bychom nemuseli používat tresty, ponižující poznámky apod.? Paní magistra nám vysvětlila, že k tomu občas stačí slovíčka „prosím a děkuji“. Jednoduché, že? Přitom si myslím, že kolikrát opomíjené.
Společně jsme si také prošly celé desatero, které obsahovalo mnoho užitečných rad a pro mě většinou nové poznatky. Myslím si, že tento list, který nám byl poskytnut, by měl viset v každém kabinetu učitele. Také bych řekla, že se nikdo nerodí jako „hotový učitel“ s přirozenou autoritou
a k tomuto se dopracuje až v průběhu své praxe. Každopádně předávat si informace a zkušenosti je podle mě nejlepší začátek, jak tohoto dosáhnout.
Povolání pedagoga chci vykonávat už od svého dětství, ale čím víc jsem starší a dostávám se do hloubky k tomu, co vše toto povolání obnáší, tím častěji si říkám: „Budu dobrá učitelka?“ „Mám na to?“ Pevně věřím, že ano. Také doufám, že léta praxe mě naučí stejně tak, jako praxe naučila i paní magistry. Oběma patří velký dík za přínosné informace a názorné ukázky, bylo vidět, že je baví, předávat nám jejich zkušenosti.
Posledním bodem desatera je krásný výrok, kterým bych se chtěla vždy řídit: „Nezapomeňte, že celá třída je chytřejší, než vy. Hloupost vám prominou pouze tehdy, když zjistí, že je máte rádi“.