zpět na detail: Jak na nápravu poruch učení od 2. stupně ZŠ
Dne 22. 3. 2012 jsem se účastnila workshopu s názvem „Jak na nápravu poruch učení od 2. stupně ZŠ“, v rámci projektu Pedagogika v praxi. Studuji už druhým rokem učitelství Českého jazyka a společenských věd. Důvodem, proč jsem si toto téma vybrala z velkého množství nabídky, je proto, že tato oblast velmi souvisí s mým budoucím povoláním, kdy mi budou dané poznatky velmi potřebné do dalších let. V dnešní době se dost často hovoří a píše o dětech s těmito poruchami učení, na rozdíl od dob minulých, kdy se těchto poruchám mnoho neví. Domnívám se, že každý už někdy slyšel slova jako dysgrafie, dyslexie nebo dyskalkulie. Myslím si, že většina by dokázala říci jednoduchou definici těchto slov, ale už je jen malá část by dokázala o těchto poruchách říci něco mnohem podrobnějšího. Kolik z nás by dokázalo říct, jak se takové dítě cítí a jak vnímá prostředí školy? Proto se mi na zmíněném workshopu velmi líbily možnosti si vyzkoušet, jaké to pro dítě celé je, jak se cítí. Nedokázala jsem si představit, jak to chtějí dokázat, ale byla jsem velmi překvapena, jak jednoduše a rychle se to přednášejícím podařilo vyvolat dané pocity. Když nám byl dán úkol psát diktát druhou rukou, než jsme zvyklý, nikdy jsem si nedokázala představit kolik stresu, nervozity, pocitů zoufalství a tísně může takový jednoduchý a krátký diktát u dítěte vyvolat. Všechny tyto pocity byly umocňováním chováním lektorky, která demonstrovala většinu dnešních učitelů. Pro mě to bylo velmi poučné, neboť jako učitel se s dítětem s poruchou učení určitě setkám, a tak budu vědět, jak se mám k takovému dítěti chovat a pedagogicky přistupovat.
Podle mě byl ten seminář zajímavým, jak pro mě tak i pro ostatní účastníky workshopu. Byla bych proto ráda, kdyby podobně motivovaných seminářů bylo mnohem více a účastnili se jich jak budoucí učitelé, tak učitelé, kteří jsou v praxi už několik let a možná i více. Neboť mám pocit, že ne všichni učitelé jsou správně seznámeni s problematikou. Dříve podle mě nebyla dané oblast tak známá a nebyla jí kladena taková pozornost. Dokonce se stávalo, že dítě s poruchou učení bylo považováno za hloupé, a často se tak stávalo obětí šikany, ze strany svých spolužáků.
Jak odhalit u dítěte poruchu učení? Jednou z možností by bylo, že by každá základní škola měla ve svém učitelském sboru i speciálního pedagoga, který by spolupracoval v dané oblasti s dětmi, rodiči ale i učiteli. Tak by mohlo dojít k diagnostikování poruchy, co nejnižším věku dítěte. Seminář ještě jednou vše velmi doporučuji.