Nebo

Vývojové poruchy učení nebo chování postihují nemalou část dětské i dospělé populace. Dle mého názoru, je velmi dobrá prevence u poruch učení, když jsou s dítětem prováděna různá cvičení k jeho celkové výchově a jeho rozvoji ve vzdělání. Lze konstatovat, že včasné zachycení rozlišných odchylek od běžných projevů dítěte, týkající se jeho duševních i fyzických funkcí, má velký vliv na jeho další vývoj i na úspěšnost ve školním prostředí. Spousta odborných literatur a výzkumů se v posledních letech hodně věnuje diagnostice možných poruch učení již v předškolním věku. Ovšem spousta rodičů neuvažuje o tom, že by jejich dítě mohlo být ve škole neúspěšné. Hodně rodičů se uklidňuje tím, že všechny děti nemohou být stejné a leckdy i závažný problém odsunou stranou. Rodiče důvěřují ve schopnosti svého potomka a jsou mu připraveni pomoci. Děti, které trpí specifickými poruchami učení, vyžadují pomoc rodičů již v prvním pololetí první třídy. S tím obvykle rodiče nepočítají a jsou zaskočeni. Další zklamání přichází tehdy, když se rodič s dítětem doma učí, opakují si spolu a výsledky ve škole žádné. Jejich práce není oceněna lepším výkonem svého dítěte ani učitelem, který se domnívá, že domácí příprava není dostatečná. Zklamání rodičů vyvolává napětí a stres v domácnosti. Proto dle mého názoru by si pedagogové měli být vědomi toho, do jak obtížné situace se rodiče dostali. Sám pedagog by měl být pro rodiče psycholog a pomoci jim tento problém řešit. Dítě, které je frustrováno svými školními neúspěchy a necítí se dostatečně pozitivně přijímáno ani ve vlastní rodině, se dostává do stavu depresí a velkého napětí. Tento stav může vyvolávat různé neurotické problémy jako bolest hlavy, žaludeční potíže či poruchy spánku. Aby se dítě cítilo vyrovnané, hledá náhradní způsob chování. Nejčastějšími obrannými reakcemi jsou různé formy úniku či útoku. Dítě se může uzavřít do svého vlastního světa nebo vytvářet pomyslné stěny mezi sebou samým a třídou.
Bohužel úroveň škol se liší a to vědí nejen rodiče, ale i samotní učitelé, pedagogicko-psychologičtí pracovníci, tak i samotní ředitelé, kteří se snaží zvyšovat prestiž a kvalifikaci svých zaměstnanců. Domnívám se, že neměli bychom školy rozdělovat na dobré či špatné, ale měli bychom se zaměřit na jejich zaměření. V dnešní době je důležité rozlišovat pojmy dyslexie, dysgrafie, popřípadě dysortografie či dyskalkulie. V současné době musíme tyto pojmy respektovat a nebrát je na lehkou váhu. Tyto pojmy se nám vžily do každodenního života a musíme se s nimi naučit žít a respektovat je.