Úvahy /

Anglicky všemi smysly není nesmysl

Proč jsem si vybrala toto téma? Přišlo mi celkem zajímavé. Už tím, že se já osobně angličtině věnuji již od 3. třídy základní školy a velmi mě baví. Přijde mi velice zajímavé, že existuje na světě cizí jazyk, se kterým se v podstatě domluvíme všude, kam přijedeme. To, že umíme cizí jazyk, že jej umíme používat, umíme s ním komunikovat, jednat, nám otevírá cestu do něčeho nového, do takové jiného světa. Můžeme díky tomu poznat nové lidi, komunikovat s nimi, přátelit se s nimi a není mezi námi žádná bariéra. Dorozumíme se, řekneme si své zážitky, můžeme si v cizině říct, co potřebujeme, co chceme. Je to veliké plus, např. když se nám něco stane v cizině a potřebujeme lékaře. Ale je to dnes požadavek v žádostech o zaměstnání.
A právě proto, že je to, podle mého názoru, dnes už velmi důležitá věc, je dobré anglicky učit i děti. Ale samozřejmě je rozdíl učit děti a děti. Podle mého názoru není dobré děti učit cizímu jazyku už v útlém předškolním věku. Někdo by mi mohl oponovat, proč ne, malý dětský mozek si více zapamatuje, více toho děti pochytí. Ale můj názor je takový, že neznám důvod, proč bych měla učit předškolní děti cizímu jazyku, když ještě pořádně neumí svůj rodný jazyk a mají s ním problémy. Určité množství dětí je nuceno chodit na logopedická vyšetření a jsou v ambulantní logopedické péči a k tomu se ještě učí angličtinu. Myslím si, že v tom tyhle děti mají zmatek, nevědí pořádně, čí jsou. Proto bych do mateřských školek zařadila více her na výslovnost, na rozvoj řeči, zvětšení kapacity slov, ale v rodném, mateřském jazyce. Zaměřila bych se více na hry, protože jsou to děti a ty si musí hrát. A pokud to jen jde, chodit s nimi ven, učit je a prohlubovat v nich vztah k přírodě, učit je budovat vztah mezi sebou.
Angličtinu bych začala vyučovat až na základní škole. Podle mého názoru je ideální ta 3. třída. Řídím se heslem „podle sebe soudím tebe“, a proto říkám, že když jsem nastoupila do základní školy, byla to vleká změna. Najednou jsem byla bez rodičů, bez mé maminky, se kterou jsem byla před tím pořád. A najedou mě někam dala, kde jsem to vůbec neznala, mezi cizí lidi. Co tady jen budu dělat? Nikoho tady neznám a maminka je daleko. Prvních pár dní jsem proplakala, ale pak jsem si zvykla. Našla si nové kamarády a nakonec jsme měla i školu ráda. A pak přišel zlom ve druhé třídě, kdy jsme dělali rozřazovací testy do jazykových a
nejazykových tříd. Měla jsem z toho strach, stres, chtěla jsem rodičům ukázat, že na to mám. Chtěla jsem jim udělat radost, což se mi nakonec, sice s pomocí učitele, podařilo.
Ale také je velmi důležité vybrat správnou metodu, jak děti učit. Tím, že si učitel stoupne před třídu, začne psát na tabuli a vysvětlovat pravidla jazyka, není nejlepší způsob. To pochopíme až třeba na vysoké škole. Myslím si, že správná výuka je formou her, zábavy, aby děti tohle moc nechápaly jako povinnost, ale právě jako zábavu. Ale musíme mít pevná pravidla, aby toho zase moc nezneužívali.
Workshop, který byl na toto téma zaměřený se mi velmi líbil, byl plný nápadů, zajímavých poznatků a možností, jak děti učit, aby je to bavilo. Taková výuka je velmi nákladná na kreativitu, nápady a poté i na provedení a realizaci. Ale pokud je do tohoto učitel opravdu „zažraný“, miluje svoji práci, tak tohle dělá rád a rád si vytváří přípravy do svých vyučovacích hodin. Děti se tímto způsobem rychleji naučí. Různé praktiky výuky angličtiny u nejmenších jsem si měla možnost vyzkoušet, a některé melodie mi v hlavě zaznívají až do teď, tak proč by si je nezapamatovali malé děti?
Na závěr bych řekla, že učit malé děti a děti vůbec je požehnaná práce, není všem dána stejně, ale je to práce, ve které vidíme úspěch nebo neúspěch. Vidíme, jak se naši svěřenci mění nám před očima, jak spějí a rostou a učí se stále novému a novému.
A asi jako poslední svoji myšlenku bych zařadila tu, že je všechno v lidech. Že záleží na učitelích, jak ta jejich hodina proběhne a co si děti vše zapamatují…