Jak přimět teenagery k činnosti

Zaujmout teenagery není jednoduché. Ba právě naopak! Je třeba oplývat vtipem, být iniciativní, kreativní, rozumět moderní době a moderní mládeži, nebýt trapný, jak oni s oblibou říkají, a mít další úžasné vlastnosti…
Workshop s paní Bělohlavou byl zajímavý. Už jen samotný název „Jak přimět teenagery k činnosti“ lákal a sliboval snad i konkrétní návod, jak toho docílit. Zúčastnilo se ho mnoho studentů, sál byl plný, ale na obličejích většiny z nich jsem pozorovala nechuť, posměch, zklamání… Proč? Co čekali? Opravdu skutečný „recept“, co s dětmi a mladistvými dělat, abychom je zaujali a přivedli k nějaké práci? Jak paní Bělohlavá řekla, neexistuje univerzální návod – a já s ní souhlasím. Každý je jedinečný, každý vyžaduje individuální přístup. Ale to snad víme z psychologie, ne? Vyprávěla nám, jaké vede kroužky pro děti, co je jejich náplní, jaké pořádá akce. Vždyť už jen to jsou tipy pro nejrůznější aktivity – mediální kroužek, tvorba časopisu a almanachů poezie, setkávání se známými osobnostmi, účast na tiskových konferencích… Copak je toho málo? Jistěže každý nemá „buňky“ pro vydávání nějakého občasníku, ale třeba by se mohl zamyslet, jak zužitkovat vlastní zálibu a předat ji dál, dalším lidem… Například sportovně založení studenti by mohli vést taneční skupinu, připravovat ji na soutěže a vystoupení, nebo dát dohromady družstvo, které by hrálo fotbal, třeba v okresním kole, pomoct mu s tréninky…
Já jsem byla spokojená s tím, co jsem slyšela a co jsem se dozvěděla. Ráda poslouchám, když někdo vypráví vlastní zážitky a předává své zkušenosti. Proč bychom měli poslouchat jen teoretické bláboly, které nám vesměs k ničemu neposlouží? Navíc tím, že poví něco o sobě, se posluchačům přiblíží – obzvlášť děti ocení, když se učitel, vychovatel, trenér „otevře“ a prozradí pár skutečností o sobě.
Paní Bělohlavá má můj obdiv. Dokázala, že člověk nemusí mít pedagogické vzdělání, aby mohl vést skupinu dětí a věnovat se jí. Stačí dětem porozumět – ano, to je to. Je důležité umět jim naslouchat. Vědět, co je baví, co mají rádi, co je trápí. Měl by mít respekt, ale zároveň být tak trochu i kamarád a psycholog. A co je nejdůležitější – měli bychom mít chuť pracovat s mládeží. Pokud to nebaví a nezajímá nás, jak to může zaujmout děti? Naše zapálení pro konkrétní činnost bude vidět na první pohled. Pokud se však budeme tvářit otráveně, oni to poznají. Každý si určitě vzpomene na učitele (předpokládám, že neexistuje člověk, který by někoho takového nezažil), kterého jeho povolání nebavilo, dělal jen to, co bylo nezbytně nutné a nedokázal v žácích vzbudit zájem pro daný předmět (a ani nechtěl nebo mu to bylo jedno). Na takový předmět jsme se netěšili a nebavil nás.
Proto se snažme naslouchat. Vždyť to je základ komunikace – a komunikace, ta hýbe světem!