Projekt skončil v roce 2013

Úvahy /

Jak na nápravu poruch učení od 2. stupně ZŠ

Když jsem bývala na prvním stupni základní školy, samozřejmě jsem toho moc nevěděla o tom, jak to funguje se specifickými poruchami učení. Nechápala jsem, že někdo nedokáže plynuje číst a někdo zase píše místo Chorvatsko Chorvacko. Když jsem přešla na střední školu, s takovými problémy už jsem se běžně nesetkávala, takže jsem opět neměla potřebu se o nich něco dalšího přiučit. Teď ale studuji na to se stát učitelkou češtiny a angličtiny, takže myslím, že trocha informací by už neškodila.
Workshop, který jsem navštívila, se mi opravdu líbil. To, jakým způsobem zde byli popisováni lidé s “dys”, bylo velmi poučné a konečně mě to donutilo se nad tímto problémem trochu více zamyslet. Bylo zde zmíněno, že lidé si většinou myslí, že tyto děti, které nejsou schopné stejné práce jako jejich spolužáci, jsou hloupí a tím to hasne.
Obávám se, že toto je opravdu velký problém, protože k lidským potřebám bývá ve společnosti opravdu malá tolerance. Spousta lidí vůbec nezná problémy určitého člověka a hned ho bez přemýšlení zavrhne do škatulky hlupák nebo tupec. Jako osobu, která má k lidem velmi blízko a chce s nimi ve svém životě úzce spolupracovat mě toto velmi mrzí.
Další věc, která nutí po takovémto workshopu k zamyšlení je to, jak těžké musí být pro takové děti být součástí třídy, pokud nepatří do třídy, která je na tento způsob poruch učení přímo zaměřena. Musí být opravdu frustrující, pokud je někomu deset let, nedaří se mu ve škole a lidi se mu kvůli tomu ještě posmívají. Já jsem nikdy něco takového nezažila, protože jsem nikdy nemívala špatné známky ve škole, ale myslím, že se dokážu alespoň částečně vcítit do těchto dětí a musí to být opravdu těžké. Špatné je, že v takových situacích navíc na ně ostatní lidé včetně učitelů a rodičů zanevřou a prostě se rozhodnou, že nemá cenu se jimi zabývat. Kdyby se to ale nestalo, kdyby se těmto lidem někdo lépe věnoval a pomohl jim na té těžké cestě k tomu naučit se číst a psát i s jejich specifickými potřebami, o kolik více geniálních a velmi důležitých lidí bychom tu teď mohli mít?
Na workshopu jsem se dozvěděla, že tito lidé totiž opravdu nejsou hloupí, jak si většina lidí myslí, jsou to velice chytří a talentovaní lidé, kteří, pokud se jim povede vyhrabat z té prvotní fáze, kterou ve škole zažívají, mohou být poté úspěšnými doktory, právníky atd. Dokonce jsme si vyslechli pár příkladů takových lidí, kteří to někam opravdu dotáhli. A to o nich předtím všichni pochybovali. Takové příklady udělají člověku vždy radost a může pak doufat v to, že přece jenom je tu dostatek lidí, kteří nezavrhují někoho jen pro to, co si myslí na první pohled a obtěžují se o tom člověku i blíže zamyslet, popřípadě mu podat pomocnou ruku.
Doufám, že jako učitelka (pokud to tak daleko dotáhnu), budu schopna také pár dětem, které mají nějaké problémy ve škole, pomoci a možná tak pomůžu někomu stát se špičkovým chirurgem nebo psychologem, bez toho abych ho hned po první hodině češtiny zavrhla s tím, že je hloupý a není mu pomoci.