Projekt skončil v roce 2013

Úvahy /

Je moderní být vlastenci?

Je moderní být vlastenci? Zajímavá otázka. Odpověď na ni bych znala docela ráda. Tuhle úvahu píšu až příliš pozdě ale možná je to dobře. Možná právě tahle otázka potřebovala uležet a rozležet se v hlavě. Magistra Petra Hedrichová je skutečně osobnost, která si může dovolit o tom mluvit. Kdybych se měla vrátit o pár let později, chtěla bych být ve třídě, kterou vede ona. Možná bych potom mluvila a žila optimisticky, než to dělám teď. Neříkám, že jsem pesimista, ale v otázce vlastenectví jsem zcela kritická. Ano! Jsou doby, kdy mohu říct, že jsem hrdá na to, že jsem Češka. Kdybych měla zabrousit do minulosti, četla byste to do rána. Proto vystihnu dvě data, která se mi zdají výstižná. Cítím se hrdá na mladého profesora, který i přes nepřízeň doby pokusil o nemožné a vyvedl svůj lid z nadvlády Habsburků. Ano…mluvím o Tomáši Garrigue Masarykovi. Tehdy se musel cítit hrdý snad každý, kdo měl tu čest se nazývat Čechem. A dodnes slavíme a připomínáme si tuhle památku. I když………dnešní školáci mají spojené datum 28.10 jen s tím, že nejdou do školy a nemusí nic dělat. No což. Zapomíná se.
Ale i přesto pro mě 28. 10. 1918 zůstane dnem, o kterém budu jednou říkat svým dětem a Tomáš Garrigue Masaryk bude stále mužem mého obdivu. Škoda, že nežije v téhle době. Ten by v naší vládě udělal divy. „Tož demokracii bychom už měli, teď ještě nějaké ty demokraty.“ (TGM)
Druhé datum 17. 11. 1989 mám spojené se jménem Václav Havel a názvem Sametová revoluce. Tato revoluce proběhla klidně a nebyl zmařen ani jeden život. A to se mi líbilo. Byl zmařen jeden režim a přišla demokracie.
Měla bych být hrdá. Svobodný národ atd. Ale jsem šťastná? Já nevím. Vlastně by se dalo říct, že necítím nic. Je mi to v podstatě ukradené, zda jsem Češka nebo ne. A proč vlastně bych měla být hrdá? Na naše politiky, kteří se snaží o potupu celého národa nejen na vlastní půdě, ale i ve světě? Měla bych být hrdá na nápisy na záchodcích: Češi nekraďte, my u vás taky nekrademe? Když se už na nás dívá takhle svět, jak se mám cítit já.
Ale nemohu být takhle pesimistická. Jsem hrdá na naší minulost. Na dějiny, které máme zakořeněné. Jsem hrdá na všechny krásy téhle země. Na to, že se vypravím do přírody, vystoupím na kopec a rozhlídnu se do dálky. A tehdy? Ano, tehdy jsem hrdá. Hrdá na naší zem. Daleko od politiky, novin a médií. Tehdy jsem Češka. Dívka z malé země ve velkém světě.
Rozhodně bych chtěla za tenhle workshop poděkovat. Ukázal mi, že bych se měla nad sebou zamyslet a radovat se z maličkostí.