zpět na detail: Desatero učitele
ÚVAHA: Desatero učitele
Včera jsem se zúčastnila workshopu Desatero učitele. Chtěla bych se podělit o své dojmy, dokud je mám ještě v živé paměti. Paní Mgr. Klaudia Eibenová působila velmi přesvědčivě a profesionálně. Hned při úvodním představení a zinscenovaném vstupu do třídy na prvního září, bylo vidět, že nevstupuje do třídy poprvé. Počkat u dveří až se žáci zklidní, zaznamenat je, ale přitom se jim nedívat do očí, chovat se sebevědomě, rýmovat pozdrav a nenutit žáky stát zpříma jsou myslím důležité finty pro přežití prvních dnů učitelské praxe. Když si vybavím nedávno absolvovanou praxi, myslím, že jsem se snažila chovat sebevědomě a udělat dobrý první dojem. Musím ale přiznat, že nervozita převládla, a i když jsem se chtěla povznést nad svou trému, nastoupila jsem před třídu s pocitem strachu. Žáci to samozřejmě vycítili a v průběhu praxe mi to dali patřičně znát.
Hyperaktivní zásahy figuranta mně pěkně lezly na nervy a čekala jsem, kdy paní učitelka vypění. To se ale nestalo. S klidným, ale přísným výrazem a jemným poklepáním na rameno, mu vysvětlovala, co nesmí dělat a proč to nesmí dělat. S čistou hlavou se řeší problémy lépe, než v afektu. Praxe ale může přinést mnohé případy, kdy učiteli rupnou nervy a bude se to snažit vyřešit křikem a ne pohledem. Nikdo nemá rád, když se na něho křičí, ale u některých jedinců, nestačí jen pohled a zakřičet se bohužel musí. Souhlasím s tím, že pochvaly jsou účinnější než tresty. Líbilo se mi, jak paní lektorka řečnicky zaobalila úplné banality do pěkné pochvaly a dokázala ocenit i ty sebemenší věci. Myslím, že pochval si více váží děti na základní škole, než na střední. Nejdůležitějším aspektem při přijímání pochval je určitě vztah žáků ke kantorovi, tedy jestli ho mají rádi.
Z příběhů z dlouholeté pedagogické praxe mi běhal mráz po zádech. Nedokážu si představit, jak bych v některých extrémních situacích reagovala. Zaujal mě názor, že za všechnu nekázeň ve třídě může učitel, že prostudováním spisů o žácích může zabránit nebo správně řešit vzniklou situaci ve třídě. Do určité míry s tím souhlasím, ale žáci jsou nevyzpytatelní a nechovají se vždy podle našeho očekávání.
Líbil se mi příběh o Hugouškovi a zapojení publika v podobě hraní scének. Celkově workshop hodnotím jako velmi zdařilý a všem bych ho doporučila. Pořád se ale nemohu ubránit pocitu, že se to lehko řekne, ale hůř dělá. Lidé se ve vypjatých situacích chovají různě, uvědomí si to až když už je pozdě, ale třeba se z toho aspoň poučí. Souhlasím s tím, že každý by měl zůstat svůj, nejednat podle přesvědčení někoho jiného, ale stát si za svým, stát si za tím, čemu věříme, co si myslíme, že je správné.