Škola hrou a svět v obrazech

Když se mezi dětmi či teenagery řekne dnes slovo škola, myslím, že málo který z nich si jako synonymum vybaví hru, zábavu či legraci. Maximálně dětem prvních tříd, tohle spojení přijde automatické, nebo aspoň v to doufám. Což je podle mně velká chyba, již Ámos Komenský měl heslo „ Škola hrou“ , proto by mně zajímalo , kam se ta hra vytratila. Když si sama vzpomenu na ještě povinnou školní docházku, vybaví se mi zábavné vzpomínky na přestávky a školní výlety. Na vyučovací hodiny nejspíš nic. Ačkoli, měli jsme jednoho pana učitele, který se nám snažil své hodiny ozvláštnit i něčím jiným, než co bylo v učebnicích, tak aspoň něco
Na popud této až depresivní myšlenky, jsem se rozhodla přihlásit na workshop předmětu pedagogika v praxi – Škola hrou a svět v obrazech. Doufala jsem, že mi přinese určitou inspiraci a povzbuzení, že škola ještě nemusí vždy znamenat pro dítě jen stres a nechuť. Jak jsem doufala, tak se i stalo. Magistra Vlasákova byla velmi energická, pozitivní a milá paní, s chutí měnit tohle stereotypní vzdělávání a také předávat tuto myšlenku dál.
Během 3hodinového workshopu se nám snažila nastínit, jak probíhá výuka na Waldorfských školách. Jak funguje školní docházka, co je pro ně důležité a co naopak ne. Měli jsme také možnost si pár ze zmíněných metod osobně vyzkoušet. I když jsem již byla na dnu otevřených dveří Waldorfu, kde jsem také měla tuto možnost, neodolala jsem a šla si zkusit znovu, jak se děti učí počítat, či abecedu. I když to zvenku muselo vypadat vtipně, jak skupinka „dospělých“ lidí chodí v kroužku, říká nahlas abecedu, občas dupne či udělá nějaké gesto, nebylo to tak jednoduché, jak se na první pohled zdálo. Přemýšlela jsem, proč se takovéto metody nevyužívají i na běžných školách a nenapadl mě žádný racionální argument. Když jsem o systému vzdělávání v ČR začala více přemýšlet, dost mě to rozohnilo. Přijde mi, že jediné z čeho systém nevychází, je právě praxe. Většina pedagogů si hrabe pouze na svém písečku, jedou v zajetých kolejích a nedívají se vpravo, vlevo. Myslím, že by měla přijít velká změna, nastoupit nová generace učitelů, těch, kteří mají chuť se dále vzdělávat, jsou otevření novým možnostem a mají zájem na tom, aby si děti ze školy odnesly i něco víc, než jen to, co píší v učebnicích.
Mgr. Vlasáková během přednášející části mluvila hlavně o motivaci dětí, o tom, že v dnešní době dětem málo čteme, málo si s nimi hrajeme. Většinu doby děti prosedí u počítače a nejsou schopny normální komunikace bez toho, aby jejich prostředníkem byl facebook, či jiná sociální síť. Já sama hlídám v několika rodinách děti a málo které z nich, vydrží u knížky, u kostech a podobných hraček, snad jen v jedné rodině dají děti přednost loutkovému divadlu před televizí, což je velice smutné. Těžko říct, kde se stala chyba, jestli jsou pro rodiče důležitější peníze, či sociální styky, před budoucností jejich dětí, nebo jim to jen prostě nepřipadá důležité. Abych tu nebyla jen za pesimistu, doufám, že bude přibývat těch rodičů, kteří to budou vidět stejně jako já. Že budoucnost je v našich dětech a to, co jim v dětství předám a vštípíme za normální, budou i ony potom moci posílat dál.
Závěrem bych tedy řekla: „Hrajme si s dětmi, pomozme jim rozvíjet jejich kreativitu, ukažme jim svět, ve kterém jsme my sami vyrůstali. Ukažme jim, že bez počítačů, mobilních telefonů a playstationu lze také žít a ještě lépe. Že reálné přátelé a zážitky s nimi, nemůže technika nikdy překonat.“

I když nestuduji učitelský obor, byl pro mně tento workshop velmi přínosný. Podnítil moji chuť a zájem o problematiku i o samotnou waldorfskou pedagogiku. V budoucnu budu pravděpodobně zvažovat i to, že by moje dítě navštěvovalo Waldorfskou školu. Rolex replica watches