Jak na nápravu poruch učení od 2. stupně ZŠ

Ještě za doby mé docházky na základní školu se s pojmem specifické poruchy učení (SPU) moc nepracovalo. Ten, kdo neuměl rozlišit písmenka nebo vypočítat zdánlivě jednoduchý příklad, byl zkrátka hloupý. Potom se situace obrátila a s pojmy dyslexie, dyskalkulie a dalšími „dys-“ se tzv. „roztrhl pytel“. Najednou byl každý, kdo neuměl v českém jazyce rozlišit tvrdé a měkké i dyslektik.
Dnes již víme, že je to problém, se kterým se dá poměrně úspěšně pracovat. I když je pravda, že dětí s SPU přibývá a často se na tyto poruchy přijde až v jejich starším školním věku. Proto mě nadchla myšlenka, že i s takovými dětmi se dá (a musí) pracovat. Otázkou je, proč máme pocit, že dětí s SPU přibývá. Samozřejmě, že uslyšíme, že dnešní děti sedí u počítače, nečtou, nekomunikují. Mě však velmi zaujala i myšlenka paní Mgr. Eibenové, že tyto poruchy souvisí i s tím, že se děti nehýbou. Což je bezesporu pravda, pokud si to dáme do širších souvislostí.
Možná by stálo za to zamyslet se, čím to je. Někteří říkají, že učitelem, někteří, že si za to může tak nějak i žák. Já mám dojem, že je to zejména rodinné zázemí a čas rodičů na děti s tímto problémem. Ne každému se chce sedět nad čítankou a po desáté opravovat stejnou chybu ve čtení. Je to ale opravdu pouze o opravování? Především je třeba se snažit, aby škola a také domácí příprava nebyly pro děti stresem. Mám zkušenost s takovým dítětem a vím, že mnohdy je pro něj odměnou pochvala než skutečnost, že má cvičení bez chyby.
Za nás, budoucí učitele, je třeba si uvědomit, že jsme to my, kteří takovým žákům dodávají (nebo naopak snižují) sebevědomí. Právě podpora žáků je otevřením cesty k tomu, aby v životě dosáhli svých vytoužených cílů. A k uvědomění je i další věc, totiž to, jaké obdivuhodné úsilí a píle stojí za úspěchem těchto žáků. A vůbec nejdůležitější je schopnost vcítit se do pocitů takového žáka. Plně jsem si to uvědomila až při praktickém cvičení, kdy jsme psali diktát. Psát opačnou rukou než jsem zvyklá a poslouchat - byť jen naoko - uštěpačné poznámky učitelky jistě nebylo příjemné nikomu z nás.
Závěrem bych ráda vyzdvihla práci Mgr. Klaudie Eibenové a Mgr. Mileny Vincenciové. Je opravdu obdivuhodné s jakým elánem a nadšením tuto ne zrovna lehkou práci dělají. Byla bych velmi ráda, pokud by se mi v mé budoucí učitelské praxi podařilo dosáhnout alespoň minima jejich úspěchů. Pokud bude takových učitelů více, a já věřím, že díky tomuto projektu jich určitě přibude, bude lepší nejen naše školství, ale i celá společnost. I když se to totiž nezdá, ještě stále jsou mezi námi lidé, kteří se s výrazy dyslexie, dysgrafie a jim podobným neztotožní. Pro takové lidi budou tito žáci pořád hloupí. A mně je jich opravdu líto.