Úvahy /

Jak pracovat s dětmi a mladistvými pod vlivem drog

Téma drogové problematiky je mi blízké a to ne ve smyslu osobní zkušenosti, nýbrž primární prevence. Už na základní škole jsem prošla v rámci projektu Peer výcvikem s názvem „Drogám a násilí říkáme ne“. Výcvik probíhal v pedagogicko-psychologické poradně a v oblasti primární prevence jsem působila dva roky na naší základní škole. Toto téma mě proto hned na první pohled zaujalo. Zpočátku jsem ale trochu váhala, protože mi přijde, že v této oblasti už jsem nabyla dost znalostí a proto by možná bylo užitečnější zúčastnit se tentokrát spíše něčeho jiného. Nakonec jsem ale nabyla přesvědčení, že v každé oblasti se dá vždycky dozvědět ještě více a něčemu se přiučit. Po absolvování tohoto kurzu musím říct, že tento předpoklad se potvrdil.
V prvé řadě musím vyzdvihnout kvality přednášejícího. Myslím si, že pan Procházka je opravdu velký znalec dané problematiky, a co je velmi důležité, také se jí věnuje aktivně v praxi. Jeho styl vedení tohoto kurzu se mi velmi líbil. Nebyl ani trochu nudný, což nám pomáhalo ani v tento velmi pochmurný a deštivý den neusnout. Celé tři hodiny byly dost interaktivní. Už samotný styl přednášení byl pro mě inspirativní. Viděla jsem na vlastní oči, že je možné vést hodinu, přednášku, kurz, workshop i tak, aby u toho nikdo nemohl usnout.
Co se týče samotného tématu a jeho přínosu pro mě a mou praxi, myslím, že mi tento kurz pomohl především znovu začít o problematice drog přemýšlet. A přemýšlet také o mladých lidech, se kterými se setkávám. Vzhledem k tomu, že studuji psychologii, bylo pro mě zajímavé zauvažovat nad tím, jak vlastně drogy člověka ovlivňují, jak ovlivňují jeho vědomí a vnímání reality, co to vlastně realita je. Také se mi líbila diskuze o tom, jací mladí sklouzávají k drogám.
Jako opravdu velmi zajímavá a podnětná myšlenka mi přišla, že nás dnes vše odvádí od sebe samých. Přijde mi, že je to velká pravda, kterou si ale málokdo uvědomuje. Zamyslela jsem se také nad tím, co všechno se pro nás, pro mě konkrétně může stát předmětem závislosti. Uvědomila jsem si, že třeba já s sebou všude nosím mobil, téměř pořád ho mám v kapse. Je to také určitá forma závislosti. A závislosti na čem? Na lidech? Na pozornosti druhých? Čekám na telefonát, na smsku, ale proč vlastně? Těším se, že si na mě někdo vzpomene? Sám pan Procházka řekl, že pro práci s mladými lidmi, kteří nějakým způsobem unikají (k počítačovým hrám, k drogám) je potřeba zmapovat vlastní úniky. Jelikož se ve své práci chci zaměřit na děti a mládež a to především tu rizikovou, je potřeba, abych o svých únicích také věděla. Dávám si tedy předsevzetí na následující týden, že omezím používání mobilního telefonu na minimum. Tak uvidím, jak to budu zvládat. A věřím, že i to mě nasměruje k přemýšlení o druhých, o mladých, o lidech mého věku, kteří jsou závislí ve větší míře a které jejich závislost ovládá, kteří si možná vůbec neumí a nedokáží říct na nějakou chvíli „ne“. A o tom to je, přemýšlet o druhých, protože tak podle mého člověk získá nejvíc znalostí využitelných v praxi.