Projekt skončil v roce 2013

Úvahy /

Desatero učitele

Samotnou mě překvapilo, že mě účast na workshopu Desatero učitele donutila k zamyšlení se nad mou rolí učitelky. Nestuduji pedagogickou fakultu, ale filozofickou, takže u mě není stále jasné, zda bych se této profesi chtěla věnovat. V dětství jsem ani na okamžik neuvažovala, že bych se nestala učitelkou. Dokonce mi ve školkovém představení dali roli paní učitelky a mně se to moc líbilo. Opravovat domácí úkoly, psát na tabuli, hodně číst a mluvit, to byl můj sen.

V pubertě pro mě byli ukázkovým příkladem mí rodiče učitelé a já byla rozhodnutá, že učit rozhodně v budoucnu nehodlám. Tím spíš, že rodiče spolu pracují na stejné škole a právě škola nejčastějším tématem našich domácích rozhovorů. Věčně unavená maminka, speciální pedagog, učí děti se zrakovým postižením a učí ráda. Stále jezdí na nějaké kurzy, aby se její metody zlepšovaly, novou literaturu k metodologii načítá, kdykoli se něco nového naskytne a ráda za sebou nechává dobré výsledky. Stejně jako moji mámu vidím i kantory, kteří po dobu mého studia na základní, střední a vysoké škole za něco stáli. Přísní, spravedliví, s nároky a oblíbení až poté, co studenti ze školy odejdou.

Když jsem udělala první krůčky na tuto kantorskou půdu, také jsem za sebou chtěla nechat dobré výsledky. Učila jsem jazyky v jazykových školách. Výhodou jazyků je, že se dá hodina udělat zábavnější než třeba v hodinách matematiky nebo biologie. Pečlivě jsem se na každou hodinu připravovala a než jsem do rozjetého vlaku pořádně naskočila, uvědomila jsem si, že příprava mi často zabere více času než odučená hodina. Trvalo mi rok než jsem si udělala výukové plány a ozkoušela metody, kterými jsem chtěla učit. Ten první rok byl opravdu náročný, domů jsem chodila unavená, ačkoli v hodinách jsem překypovala energií a nápady. Došlo mi, že se svým hodinám obětuji, a že ze mě děti vysávají energii. Učila jsem ještě další dva roky a dá se říct, že mě to opravdu naplňovalo.

Pak přišla doba, kdy jsem se rozhodla odjet na zahraniční stáž a „mé děti“ museli převzít jiní lektoři. Ani ne měsíc po mém odjezdu mi začaly chodit e-maily od rodičů dětí a párkrát i od dětí samotných, že na mě vzpomínají, že děti stále čerpají z toho, co se se mnou naučily, že nová paní učitelka na ně musí pořád křičet, že jí v hodinách nerozumí, a že si stále jen hrají. Na jednu stranu mě hřál právě ten pocit z dobře odvedené práce, o kterém tak často mluví moji rodiče. Pochopila jsem, že ta energie za to stála, a že jsem za sebou nechala první velké výsledky. Na druhou stranu jsem se vžila do postavení nové lektorky. Nevím, jestli jsem neudělala chybu, když jsem ji přivedla na ukázkovou hodinu, aby viděla, jak s dětmi pracuji a aby je také trošku poznala. Třeba se snažila dělat ty samé věci, tu stejnou metodu, jen s ní asi úplně nesrostla a děti to poznaly a přestaly poslouchat.

Když jste mluvila o tom, že první vstup do třídy je nejdůležitější, měla jste naprostou pravdu. Když jsem se poprvé setkala s touto skupinkou dětí, byla jsem hodně přísná, ale taky jsme se hodně nasmály. Věděla jsem, že postupně můžu na síle ubírat, ale že během první hodiny jim musím vytyčit mantinely, aby věděly, co si můžou a co si nesmí dovolit. Jak se zdá, zabralo to. Je samozřejmě možné, že jsem jen měla štěstí na dobré skupiny dětí, ale co když ne, co když se mi můj dětský sen splní?