Jak přimět teenagery k činnosti

Přednáška s názvem Jak přimět teenagery k činnosti velmi oceňuji, tak jako i celý projekt Pedagogika v praxi. Za vznik projektu bych touto cestou ráda jeho autorům poděkovala a samozřejmě i jednotlivým přednášejícím všech tří workshopů, které jsem absolvovala. Konkrétně na dnešní přednášce mě paní magistra Bělohlavá svou osobností velmi zaujala a myslím, že je pro dnešní mládež, se kterou pracuje, velkým přínosem. Nejen díky své dlouholeté praxi, určité vlastnosti a schopnosti musí v člověku jednoduše být a nedají se jednoduše nahradit vzděláním.
Z dnešní přednášky jsem si odnesla spoustu nových informací, které mě velmi obohatily. Myslím, že je určitě využiji ve své praxi v rámci školy (studuji charitativní a sociální práci), ale i v běžném životě. S mládeží se dnes setkává v podstatě každý, i když v různé míře. Mnohdy je velmi komplikované s nimi komunikovat a přimět je k nějaké aktivitě. V praxi jsem se nejednou setkala s tím, že děti a mládež odmítají činnosti, které buď sami nevymysleli, nebo je považují za činnost, kterou jednoduše odmítají jen proto, že to od nich očekává někdo jiný. Jsem ráda, že díky této přednášce mám nejeden nový nápad na další možnou práci a aktivity prováděné s dětmi, které je snad zaujmou.
Podstatou toho, jak přimět mládež k činnosti je komunikace s nimi. Komunikace totiž patří mezi naše základní potřeby a její zvládání má poměrně velký vliv na naši úspěšnost. Ke správné komunikaci bohužel často nevedou děti již jejich rodiče, ve kterých mají děti vzor. V tom shledávám velký problém, jelikož děti základy komunikace, slušného chování a náhled na svět mají poslední dobou zprostředkované převážně z televize, kde denní náplň pořadů mnohdy neodpovídá jejich věku a stupni rozumové vyspělosti, dále pak z počítačových her, které jsou převážně nereálné a děti pak získávají zvrácený pohled na svět. Přesycenost technikou je pro dnešní dobu charakteristické, ale podle mého názoru to zkracuje či dokonce ničí dětský svět.
Na téma dnešní přednášky by se dalo ještě dlouho diskutovat, ale opravdu bych se odrazila od přísloví: Nečiň druhému to, co nechceš, aby oni činili Tobě. Dětem bychom měli být vzorem my - dospělí, a proto si myslím, že je základní chybou naše chování, důležitost tedy shledávám v tom, aby dospělí začali pracovat sami na sobě. Jelikož jsme to my, kdo dětem nastavuje svět a zásadně určuje i jejich chování. Tato pro mě hluboká myšlenka nápravy dospělých lidí je však poměrně utopistická.