Úvahy /

Jak přimět teenagery k činnosti

Pro pedagoga je velmi důležité umět zaujmout své žáky, studenty, posluchače, apod. Myslím si, že je to jedna ze stěžejních schopností lidí tohoto povolání. Z vlastních zkušeností vím, že pokud učitel nedokáže zaujmout, pak může vykládat jakkoli zajímavé učivo, ale žák jej většinou ani nedokáže pochopit. I naše přednášející nám potvrdila, že správná komunikace je základ všeho, tím to ale rozhodně nekončí.
Zaujmout je jedna věc. Nastává ale další problém – jak je přimět k tvorbě, k činnosti? V průběhu běžného vyučování většiny předmětů na základních či středních školách (když pominu např. výtvarnou výchovu) pedagogové nepovažují za důležité přimět děti k nějaké činnosti nebo to jejich předmět ani nedovoluje. Děti a mládež však k seberealizaci nějakou aktivitu potřebují. Když srovnám dnešní dobu počítačů, které nahrazují dříve běžné dětské hry, a dobu také ještě mého dětství, je rozhodně daleko těžší přimět dnešní mládež k nějaké práci, která by je uspokojovala.
Zavzpomínám-li na své dětství, já i mí vrstevníci jsme se vždy hrnuli do nejrůznější kroužků – výtvarných, turistických, hudebních – až nám je rodiče skoro zakazovali. Nešlo však jen o zájmovou činnost, v níž nás někdo vedl, ale i o trávení volného času na louce, v lese nebo na hřišti v podstatě od skončení vyučování až do setmění. Měli jsme zájem a motivaci trávit čas společně a vzdělávat se v tom, co nás baví.
Dnes však děti sotva vytáhnou paty z domu, nemají zájem o hry a jinou zábavu venku. On-line je to zábavnější a jednodušší. Trávit čas společně s přáteli pro ně často znamená sedět u facebooku. Rodiče pak musí do kroužků své děti téměř nutit. Smutné je, že důvodem nebývá ani tak činnost a seberealizace jejich ratolestí, ale jednoduše to, že na ně nemají čas. A přitom jsou to především rodiče, kteří by měli mít zájem o volný čas svých dětí a měli by jim umožnit část volného času trávit společně jako rodina. I ti nejlepší vychovatelé, kteří mohou být pro děti vzorem, totiž nenahradí rodiče.
Pokud se ještě zastavím u počítačů, nemohu opomenout poznámku, resp. názor, který jsem si z přednášky odnesla. Děti by se měli podporovat v tom, co je baví, včetně počítačových her. Existuje množství rozdílných argumentů na to, proč nebo jaké počítačové hry jsou nebo nejsou vhodné pro děti. O tom ať se hádají dospělí, mladí si však budou stejně dělat to, co je zaujme. A to je právě to důležité. Už výše jsem zmiňovala, že zaujmout je zásadní. Bavme se tedy s dětmi o počítačových hrách, nezakazujme jim je. Ukažme jim ale nebezpečí, které může vycházet z virtuálního světa. A také – motivujme je, aby měli zájem o jiné činnosti. Třeba tak, že jim obsah jejich oblíbené hry zapojíme do výtvarné, literární, sportovní nebo jiné aktivity.
Workshop byl zaměřen především na zkušenosti a práci naší přednášející. Dověděli jsme se spoustu zajímavých věcí o tvorbě časopisu a práci malých novinářů. Tato práce mi není cizí, protože jsem na jedné základní škole novinářský kroužek také vedla. Potěšilo mě, že má práce relativně korespondovala s tím, co nám přednášející řekla, ale dodala mi také spoustu nové inspirace pro práci s dětmi a to nejen v kroužku novinářů. Nejvíce mě zaujal nápad na vydávání básnických almanachů, do kterých se zapojovali i učitelé a tímto způsobem se dětem jistě v kladném smyslu přibližovali.
Závěrem musím napsat, že „ta paní byla úžasná“. Chci tím říct, že skvěle vystupovala, vhodně se vyjadřovala, příjemně mluvila a řekla nám o sobě téměř vše, což snad ani nebylo potřeba. Opravdu pěkně se to poslouchalo, nicméně jsem po přednášce nevěděla nic nového o tom, jak přimět teenagery k činnosti. Snad jedině, že je baví sbírat podpisy slavných.