Jak na nápravu poruch učení od 2. stupně ZŠ

Dne 22.3.2012 jsem se zúčastnila workshopu s názvem Jak na nápravu poruch učení od 2. stupně ZŠ. Sezení vedly lektorky Mgr. Klaudia Eibenová a Mgr. Milena Vincenciová, které již několik let působí jako učitelky jazyka českého.
Na tento workshop jsem byla velmi zvědavá a musím říct, že zcela splnil má očekávání. Kromě teoretických znalostí jsem si z hodiny odnesla také praktické zkušenosti, na malou chvíli jsem mohla zakusit, jak se cítí děti s poruchou učení. A že není co závidět!
Na základní škole jsem měla hned čtyři spolužáky s poruchou učení a se studem musím přiznat, že jsem pro jejich problém nikdy neměla dostatek pochopení, měla jsem prostě za to, že jsou to hloupé děti, když nedokáží rozeznat jednotlivá písmenka a přečíst jednu větu jim trvá celou věčnost. Nebylo to tak, že by se jim přímo někdo posmíval, nebo je vylučoval z kolektivu, ale díky naší neznalosti jsme v hodinách nedokázali projevit více trpělivosti a podpory, což by naši „handicapovaní“ spolužáci jistě uvítali.
Tím bych chtěla poukázat za roli učitelů, kteří kromě správného přístupu k těmto studentům mají také za úkol seznámit zbytek své třídy s tímto problémen, aby tak nevznikaly situace, kdy si dítě s poruchou učení připadá méněcenné a odstrkované a je vystaveno posměchu svých spolužáků. Stejně tak se ale vyučující musí vyvarovat tomu, aby nedošlo u spolužáků k dojmu, že dítě s poruchou učení nemusí dělat vůbec nic, hodinu si jenom tak odsedí a ohodnoceno bude stejně dobře.
Naopak takové dítě by mělo cvičit ustavičněji než jiní žáci, protože trénink dělá mistry. S tím souvisí další věc a tou je přístup rodičů. Pokud se totiž rodič dítěti nebude dostatečně věnovat, bude se to jistojistě odrážet na jeho výsledcích, samo si s tím totiž neporadí. Navíc pokud mu budou i rodiče dávat najevo, že za nic nestojí, tak to asi nebude nejlepší motivací pro zlepšení, právě naopak, čím víc budou dítě shazovat a nadávat mu za jeho školní výkony, tím hůř na tom dítě bude psychicky a zákonitě se to podepíše i na jeho výsledcích.
Závěrem bych chtěla říct, že jsem jako budoucí kantor velmi ráda za možnost navštívit tento workshop, určitě to pro mé budoucí povolání bylo velmi přínosné, ale jak už jsem řekla, všechno nestojí jen na učitelích, dalšími faktory, které dítě s poruchou učení mohou silně ovlivnit, jsou rodina, kamarádi a spolužáci, proto by o této problematice mělo vědet co nejširší okolí, aby se tak dalo předcházet nesprávnému jednání s těmito lidmi. Chceme přece jednou, až budeme mít vlastní dítě, které třeba taky bude trpět některou z poruch, aby se ve škole cítilo dobře a nechodilo tam se strachem. Takže opravdu velké díky lektorkám a prosím více takových sezení.