Vracím se ve svých vzpomínkách do dob, kdy jsem se i já tlačila v hloučku vrstevníků před vitrínou maloměstského muzea, v němž bylo s velkou slávou uloženo pár úlomků jakési vázy a několik stříbrných knoflíků. Nekonečná přednáška obstarožní dámy a nepovedená busta místního rodáka mému dojmu bezmezně nezajímavého místa nepřidaly.
Ač se s čistým svědomím mohu prohlásit za milovníka umění, na svá první shledání s ním vzpomínám nerada, a s pachutí nudně stráveného odpoledne na jazyku.
Dlouhou dobu jsem brala muzea jako zakonzervované chrámy, do nichž se věci uloží, vystaví, prohlédnou, a opustí. O to více mě pak překvapil přístup, který mi zprostředkoval Mgr. Marek Šobáň ve svých dvou workshopech Sklepem, sálem, podkrovím aneb Nuda prchá z muzea! a V hlavní roli: Umění. Seznámení se s animačními technikami pro mě bylo více než objevné! Ač se již dlouhou dobu věnuji užitím dramatických prostředků ve výchově, a ani artefiletika mi není vzdálená, nikdy mi nepřišlo na mysl, že by se tyto techniky daly využít při práci s dětmi v muzeu. Či že by se v muzeu s dětmi vůbec dalo pracovat!
Animační etudy pomáhají pomocí autentického zážitku přiblížit (především) dětem umělecké předměty, a vytvořit si k nim vztah. Umožňují smazat hranici mezi uměleckými díly a návštěvníky, činí z vystavených exponátů předměty běžné potřeby, lidské výtvory, které mají svého ducha, byly udělány za nějakým záměrem, a mají co sdělit.
Hry, malba, fotografie, dramatické hříčky činí z dětí také autory, a tím zvyšují jejich zájem o to, co vytvořili jiní. Děti tak získávají respekt k tvorbě tím, že si ji sami vyzkouší.
Tím, že se většinou jedná o skupinové aktivity, lze využít síly skupinové dynamiky, a děti si tak neodnášejí jen zážitky ze setkání s uměním a dobovými předměty, ale i ze zvláštního, většinou neotřelého, setkání se svými spolužáky a kamarády. A se sebou samým.