Jak na nápravu poruch učení od 2. stupně ZŠ

Přestože nejsem studentkou učitelského oboru, využila jsem (na základě pozitivních referencí ze strany studentů) možnosti zúčastnit se zajímavých workshopů v rámci projektu pedagogika v praxi. Domnívám se, že nejedna z přednášek realizovaných v tomto semestru, by mohla být velkým přínosem i pro studenty jiných fakult než pedagogické. Workshop Jak na nápravu poruch učení od 2. stupně ZŠ nejen splnil, ale v mnohých ohledech dokonce předčil moje očekávání.
Dyslexie, dysgrafie a další poruchy učení jsou totiž v populaci daleko rozšířenější, než se může laická veřejnost domnívat. Obzvlášť v dnešním přetechnizovaném světě, kdy mají děti prakticky od narození mnoho rušivých podnětů, není radno poruchy učení podceňovat. Ač si to mnozí nechtějí připustit, může se to v budoucnosti týkat právě jejich dítěte. Právě i proto je podle mého názoru důležité, aby měla co nejširší veřejnost povědomí o poruchách učení.
Škola by měla být i pro takto handicapované žáky místem, které nebudou navštěvovat s nechutí a obavami z ponížení. Myslím si, že každý budoucí učitel by měl vědět, jak s takovými žáky pracovat a motivovat je k lepším výkonům i ke zdravému vývoji jejich individuality. Velmi mile mě tedy překvapilo, že workshopu se nezúčastnili v drtivé většině pouze studenti učitelství českého jazyka. Individuální přístup, motivace i empatie ze strany pedagogů jistě děti podněcuje k lepším výkonům. To je podle mého názoru opravdu důležité zejména u dětí na druhém stupni ZŠ, protože se soustavně připravují na další studium, popřípadě dokonce na svou budoucí profesi.
Téměř každý z nás se jistě s člověkem, který některou z poruch učení trpí, setkal. Můj bývalý spolužák a dlouholetý kamarád ze základní školy Honza je dyslektik. Nikdy jsem nepochybovala o kvalitách paní učitelky, která nás učila český jazyk, ale až dnes si uvědomuji, jak byla trpělivá, vstřícná a v této problematice erudovaná. Právě ona byla jednou z důležitých osob, které Honzovi dodaly dostatečné sebevědomí k dosažení jeho životních cílů. Na tomto workshopu jsem si také plně uvědomila, kolik úsilí musel můj kamarád do cesty za vzděláním investovat. Honza vystudoval filozofickou fakultu a je dnes úspěšným novinářem, splnil si svůj sen. Z takového přístupu učitele by jistě lektorky workshopu měly radost. Ostatně musím podotknout, že osobní příběhy z praxe Mgr. Klaudie Eibenové a Mgr. Mileny Vincenciové mě přesvědčily o jejich nesporných pedagogických kvalitách. Jejich celoživotní práce je podle mého názoru hodna velké úcty a obdivu.
Za emocionálně nejsilnější moment workshopu považuju cvičení, kdy jsme se museli vcítit se do žáka s poruchou učení. Nikomu z nás jistě nebylo příjemné psát diktát druhou rukou a poslouchat poznámky netolerantních učitelek, do kterých se naše milé přednášející na pouhých pět minut stylizovaly. Domnívám se, že právě v tuto chvíli si především budoucí učitelé uvědomili, jak důležitá je schopnost empatie. Každý pokrok takto znevýhodněného žáka by jistě měl být odměněn velkou pochvalou.