Jak pracovat s dětmi a mladistvými pod vlivem drog

Měli jste někdy dojem, že domluvit se s člověkem, který je opilý či zhulený, je problém? Že se s ním nikdy nemůžete názorově setkat? Tento workshop by vám tuto vaši domněnku jen potvrdil.
Na workshop jsem šla s tím, že se dozvím, jakým způsobem pracovat s žáky, kteří dojdou do mé vyučovací hodiny opilí nebo dorazí v jiném – nepoužitelném stavu. To jsem se na workshopu nedozvěděla. Přesto však nemohu říct, že bych z něj odcházela ochuzena. Spolu s panem Procházkou jsme řešili otázky vědomí či nevědomí, snažili jsme se přijít na důvody, které jsou spouštěčem toho, proč člověk začne s drogami či alkoholem či jakoukoliv jinou závislostí.
Co mě hodně zaujalo se pokusím shrnout v tomto odstavci. Jedna z myšlenek, která zazněla, byla, že tyto děti čí mládež uniká…a před čím? Před sebou samými, zároveň něco hledají, potřebují uspokojit svoje potřeby, ale zároveň tyto potřeby nikdy nemohou být uspokojeny právě drogou. Pan Procházka to skvěle ukázal v sále DDM. Moje potřeby jsou na jednom místě, ale ty drogy a to, co momentálně se mnou dělají je na místě o mnoho vzdáleném, než jsou právě ty potřeby. Tudíž drogy nikdy nemohou naše potřeby uspokojit.
Ve věku od 14 do 21 let se vytváří tzv. mentální vzory…Všichni v tomto věku mají představu, jací by chtěli být, kdo je jejich vzor apod. Ale nikdo se neptá, kdo jsem já? Přitom takto otázka je tak zásadní, protože nám může ukázat směr a zároveň poznání sebe sama je velice zásadní záležitostí pro můj budoucí rozvoj či rozhodování.
Když člověk do sebe dostane drogu, vyvolává v sobě iluzi vnitřní práce, má dojem, že na něco úžasného přišel, ale přitom toto poznání, které získal v drogovém opojení, je zcela nemožné transformovat či integrovat, protože na to nedošel vědomou cestou. S tímto názorem pana Procházky někteří posluchači nesouhlasili, ale já tento názor sdílím. Droga ovlivňuje naši pocitovost, tudíž se naše vnímání skutečnosti prostě musí změnit a nikdy ta naše slavná poznání či uvědomění si v důsledku aplikace drogy nebudou reálná.
Zazněl tam sympatický názor, že člověk, který pracuje s lidmi, prostě potřebuje být občas sám. S tímto se nedá nic než souhlasit. Sama to na sobě zažívám, že když jsem již dlouho v davu lidí, mám tendenci z této obrovské skupiny lidí uniknout a být sama se sebou. Zároveň je to velice těžké. Je to možná ta nejtěžší zkušenost, kterou člověk musí zažít. Ale přesto je potřeba, tato zkušenost mě může posunout zase o kousek dál a pak je i možnost překonat mnohé nástrahy, které nám život nabízí. Možná k tomu patří i závislost či teprve experimentování s drogami…