Psychologická první pomoc

Z víkendové akce Psychologická první pomoc odcházím s hlavou plnou myšlenek, které se váží nejen prožitému workshopu, ale hlavně mě ponoukají k zamyšlení se nad sebou samotnou a tím, jak mě tyto dva dny dokázaly změnit. Na povrch to není nic znatelného, ovšem vevnitř to víří a to je známka dobře odvedené práce jak ze strany lektora, tak dobře spolupracujícího týmu účastníků kurzu. Budoucích učitelů, vychovatelů nebo studentů, kteří se přišli dozvědět něco nového, co se jim bude hodit jak ve školní praxi, tak v jejich soukromém životě. Krize, jak jsme se dozvěděli, je velmi subjektivní situace a to, co někomu přijde jako banalita, druhý může považovat za hotové neštěstí. A protože v dnešní době se víceméně každý potýká s nějakou krizí, není radno nic brát na lehkou váhu a je potřeba umět se vcítit do situace toho druhého a umět mu poskytnout takzvanou psychologickou první pomoc, a pro začátek úplně stačí s ním jen být. Přítomnost blízkého člověka je často lék nad všechny jiné a měl by si to uvědomit každý v dnešní uspěchané době a umět drahocenný čas obětovat. Zkušená lektorka paní Petra Ďásková zaujala posluchače svým osobním přístupem a snahou o návázání kontaktu, takže kromě počáteční nezbytné teorie jsme se dostali k „výcviku“ v praxi, nikdo se nebál klást otázky a ptát se na její názory a zkušenosti. Těch paní lektorka se svou kolegyní neměla málo, obě totiž asistovaly při vlakovém neštěstí ve Studénce a tak jsme se mohli na chvíli ocitnout na místě nehody, dozvědět se mnoho zajímavých informací a cenných rad, obdivovat se hrdinským činům obyčejných lidí i školených zdravotníků, dobrovolných hasičů nebo policistů. V dané krizové situaci ovšem nezáleží na tom, zda jste dobrovolník nebo povolaná osoba, každý prožívá svůj osobní příběh a překonává hranice svého já. Při ukázkové hře, která by se dala nazvat Evakuace, byla každému udělena jedna role, skupinu tvořili běžní občané, cizinci, slepý a hluchoněmý, senior či malé dítě nebo lidé se sklonem k panice. Naším úkolem bylo dostat se ven z hotelu, ve kterém za deset minut měla vybuchnout bomba. Po tom, co jsme situaci víceméně úspěšně zvládli, nás čekalo vyhodnocení a to takové, že každý ji komentoval dle vlastního názoru a vypozorování. K čemu jsme všichni jednotně došli, bylo to, že lidé ve vyhrocených situacích mají sklon chovat se sebestředně a nebrat ohled na ostatní. Především zachránit sama sebe a až poté si uvědomit, že možná někdo jiný by od nás potřeboval pomoc, tato reakce je však naprosto přirozená. Nehledě na uvedený příklad, o asistenci běžných občanů u vlakového neštěstí by se dal tvrdit úplný opak, lidé z okolí nabízeli svou pomoc a i já si myslím, že v každém z nás se v danou chvíli probudí jakési hrdinství, obětavost, občanská povinnost, nezáleží jak to nazveme, a ochotně pomůže druhému v nesnázi. Denně se setkáváme s lidmi, kteří potřebují naši radu, ať už jde o kamarádky nebo jiné blízké, dobrým poučením mi bylo to, že dáváním rad můžete někdy neúmyslně ublížit. Lepší je si s člověkem promluvit a klást mu raději otázky, díky kterým si „stěžovatel“ uvědomí, co vlastně sám od sebe očekává a sám (i když s vaší pomocí) taky dojde k řešení. Takže když za vámi přijde kamarádka nebo i cizí člověk, nechyťte se do pasti, tím že budete nabízet řešení, která daná osoba bude stejně odmítat, ale pomůžete spíše otázkami a společnými silami dojděte k závěru, který oba uspokojí. Mnoho lidí se bojí otevřeně se bavit o tabuizovaných věcech a dalším poznatkem, který si z kurzu odnesu, bude nebát se věci, kterých se bojíme, pojmenovat nahlas a svým pravým jménem.
Tohle o mnohé jiné zážitky mi dal kurz, který se dotýkal témat, při kterých jednomu není hej a ač jsme možná prožili dva dny plné hloubání a vžívání se do nelehkých situací, odcházeli jsme s rozšířenými obzory, každý si s kurzu odnášel něco, co bude moct využít do budoucna a s čím může pracovat ve svém každodenním životě nebo budoucím povolání.