Jak na nápravu poruch učení od 2. stupně ZŠ

Moje účast na workshopu v rámci projektu Pedagogika v praxi byla premiérou, od které jsem si ovšem slibovala mnoho, protože jsem na akce a workshopy v rámci tohoto projektu slyšela jen samou chválu. Musím říct, že tato chvála byla opodstatněná. Opravdu mohu říct, že workshop splnil má očekávání.
Téma poruchy učení mne zajímá a mohu na něj nahlížet ze dvou stran. Poprvé jako budoucí pedagog, který by se měl snažit poskytovat pomoc dětem s těmito poruchami, ale také jako přímý účastník učebního procesu žáka s dyslexií a dysgrafií, jelikož můj mladší bratr trpí touto poruchou učení. A to mě nutí k zamyšlení. Jako příbuzný či budoucí rodič, bych samozřejmě chtěla a očekávala, že učitelé budou žákům s těmito poruchami věnovat dostatečný čas a pozornost. Myslím, že by je měli právě pedagogové směrovat a motivovat k lepší výkonům. Z vlastní zkušenosti vím, že právě pochvala od učitele je dítětem ceněna daleko více než pochvala od rodinných příslušníků. Jako budoucí pedagog se ovšem musím zamýšlet nad problémem, zda bude v mých silách věnovat dostatečnou pozornost všem žákům trpícím poruchami učení ve třídě. Vím, jak je náročné věnovat se jednomu dítěti s touto poruchou a proto mne představa, že ve třídě bude dětí s poruchami učení více, trochu děsí. Ale tento workshop a hlavně paní učitelky v roli lektorek tohoto setkání, mě dodaly nesmírnou motivaci a energii, více se o tento problém zajímat. Domnívám se, že každý budoucí učitel, ať už bude mít aprobaci na jakýkoliv předmět, by měl mít základní povědomí o problematice poruch učení.
Učitel by měl žáka s poruchami učení hlavně podpořit. Jak ale může dát podporu někomu, o jehož problémech nic neví? Přestože můj bratr trpí poruchou učení, až na workshopu jsem si mohla vyzkoušet a zjistit, jak těžce se mu asi čte a píše. Myslím si, že každý učitel dokáže žákům s poruchou učení pomoci. Ať už nabídkou individuálního doučování, speciálními cvičeními určenými pro poruchy učení nebo jen podporou či pochvalou, které také dokáže hodně.