Jak na nápravu poruch učení od 2. stupně ZŠ

Po absolvování workshopu s tematikou specifických poruch učení, jsem se rozhodla k sepsání úvahy na toho téma. Následujících pár řádků bych tedy využila k zamyšlení se nad touto problematikou.
Předpokládá se, že existují už od začátku lidské existence. Se zvyšujícími se nároky na učení se však stávají velmi nápadnými a závažnými problémy, které zabraňují jedinci tradiční cestou získávat informace. Od minulého století, kdy byly tyto potíže označovány jako ,,nemoc století‘‘, se naštěstí stávají podnětem studií řady vědců a odborníků, což je velká naděje pro ,,dyslektiky‘‘.
Ačkoliv asi každý o těchto problémech slyšel, nejsem si jista, zda i každý umí správným pohledem nahlédnout pod pokličku této věci. Tady podle mě tkví hlavní příčina vzniku předsudků o jedincích s těmito specifickými vadami.
Myslíte si, že se mýlím? Zkuste se tedy vžít do role dyslektika a prožít to, co on zažívá každodenně aspoň na okamžik na vlastní kůži. Stačí, když si prohodíte tužku do nepreferované ruky. Zápolíte s čitelným písmem? I přes snahu vás ruka neposlouchá? A to je navíc takový žáček ještě vystaven velkému tlaku času. I přesto jste si okusili jen malou dávku bezradnosti, kterou takový dyslektik pravidelně zažívá. Všechny ty nepříjemné pocity si asi ani neumíme představit.
Důležitou roli sehrává podle mého názoru učitel. Ten, si myslím, že má neuvěřitelný vliv na sebevědomí žáka a jeho boj s poruchou. Řekla bych, že každý správný učitel, pokud má ve třídě takového žáka, by se měl sám ve vlastním zájmu o tuto problematiku zajímat, aby zbytečně (leč nechtěně) neubližoval marně se snažícímu žákovi. Dále by měl volit vhodné metody a zabránit tomu, aby dotyčný žák nebyl posměchem pro ostatní ve třídě. Zároveň by měl, ale plně zaměstnávat dys-žáka, aby u něj nedošlo k nabytí vědomí, že on je dys a proto to nemusí dělat. Za vším stojí sice mravenčí práce, ke které je potřeba velmi mnoho trpělivosti učitele, ale dosažení cíle je nepopsatelný požitek pro každého vítěze!
Ještě bych chtěla podotknout, že se to netýká pouze češtinářů. S těmito problémy by měli být seznámeni všichni pedagogové, protože čtení a psaní je zásadní podmínkou každého předmětu.
Velkým přínosem byly zkušenosti předávané pravými odborníky – velmi sympatickými paními učitelkami, které se této tematice věnují již řadu let a hlavně mají za sebou výsledky. Klobouk dolů, před nimi! 
Závěrem bych chtěla vyřknout velkou pochvalu celému organizačnímu týmu tohoto projektu! Workshop daleko předčil mé očekávání! Jsem ráda, že jsem věnovala čas na správné místo, protože jsem získala řadu nových zkušeností. A to zkušeností velmi cenných, jelikož vychází z pedagogické praxe. Ti, kteří se ho nezúčastnili, mohou jen litovat!