Projekt skončil v roce 2013

Úvahy /

Desatero učitele

Dne 22. 3. 2012, jsem se již podruhé zúčastnila workshopu s názvem Desatero učitele. Na tento workshop jsem šla záměrně podruhé, protože už na poprvé mě výklad paní Mgr. Eibenové velice zaujal a dal mi hodně nového. A proto, že studuji pedagogiku a doufám, že ze mě jednou bude kvalitní učitel, tak jsem se rozhodla si tohle „Desatero“ zopakovat.
Díky tomu, že jsem už tento workshop absolvovala, tak mě vůbec nepřekvapil vstup do „třídy“ paní magistry. Ale naopak, místo toho abych nechápavě koukala kolem sebe co se děje a co po mě kdo chce, tak jsem se pořádně soustředila na vcházející paní magistru. Všímala jsem si jejího postoje, pohledu, chůze a celkového projevu těla. Působila na mě velice klidně a co je podle mého ještě důležitější tak na mě působila jistě/sebejistě, což je určitě hodně důležité, když se postavíte před žáky, které vidíte úplně poprvé. Myslím si, že už na poprvé musí žáci poznat, že před nimi stojí autorita a člověk, ke kterému mají mít úctu, respekt a do jisté míry i pokoru. A ne, že tam vepředu stojí nějaký uklepaný človíček, který ani pořádně neví, jak vás přivítat a co s vámi vůbec má dělat.
Sice se říká, že na první dojem by nikdo neměl dát. Ale ruku na srdce, kdo z vás, si díky prvnímu dojmu neudělal na někoho obrázek, nebo ho nezačlenil do pomyslné „přihrádky“ ze které ho už špatně přemisťoval? Mám pocit, že toto děláme všichni. Na každého z nás, nějak někdo na poprvé zapůsobí a toho dojmu už se těžce zbavujeme, nebo přinejmenším ten první dojem máme dlouho čerstvé v paměti. A to samé platí i u dětí/studentů, kteří vidí poprvé svého nového učitele. Z prvního dojmu si žák hned učitele zařadí do pomyslné „přihrádky“ a díky tomu si uvědomí, co si k danému učiteli může/nemůže dovolit.
Dobře si vzpomínám, když jsem byla ještě na základní škole. Bylo září, nový školní rok a v prvním týdnu školy se mi představovali nový učitelé. A co jako první jsem řekla doma, když se mě zeptali, jestli mám nějaké nové učitele? „Mám novou češtinářku, ale ta bude úplně v pohodě, ta to určitě hrotit nebude... jen co přišla do třídy, tak byla sranda, div že si s námi nezačala tikat. A pak máme ještě nového dějepisáře, ale to bude určitě nějaký „vopruz“ nechal nás stát dokud jsme všichni nebyli úplně potichu a na konci hodiny nám dál ještě domácí úkol... no u toho to určitě nebude taková pohodička jako v češtině.“ A přesně tak si myslím, že se nato dívají i děti v dnešní době.
A co si z toho chci vzít já? Chci být hodný učitel, ten pohodový a přátelský, nebo ten „vopruz“ u kterého to nebude tak pohodové?! Neříkám, že chci být zrovna ten „vopruz“, ale přála bych si, abych měla mezi studenty respekt, úctu a aby jednou na mě v hezkém vzpomínali. Aby si řekli, že to byla ta, na kterou sice ve školních lavicích nadávali a dávali jí různé přezdívky, ale že díky ní, to měli v dalším studiu a životě jednodušší.