zpět na detail: Desatero učitele
Desatero učitele
Přiznám se vám, že na workshop s názvem Desatero učitele jsem ani trochu netěšila. Nevěděla jsem, co od toho čekat a představovala si nudnou přednášku o tom, co bychom jako budoucí učitelé měli a co neměli, co se od nás čeká a co dělat nemáme. Přesně tohle jsem se nakonec také dozvěděla, ale rozhodně ne formou uspávajícího, monotónního výkladu.
Celá série nových poznatků se rozjela už v okamžiku, kdy autoritativním příchodem si jedna z učitelek sjednala klid a donutila nás postavit se na pozdrav. Vcelku nechápavě jsem se postavila, ale když jsem viděla stejnou zmatenost v obličejích ostatních, tak jsem si oddychla. A jakoby toho nebylo málo, donutila nás jí s úsměvem pozdravit slovy „Dobrý den, celý den.“, a jelikož se jí to nelíbilo, museli jsme to zopakovat ještě dvakrát. Teprve o chvíli později jsem pochopila, o co vlastně šlo. Ukázala nám, že není potřeba zvýšit hlas, křičet nebo hrozit tresty, ale že skrze hezké slovo a úsměv se dá taky podřídit okolí. A toho přesně dosáhla.
Samotný úvod ve mně vyvolal spoustu podnětů pro zamyšlení. „Jak docílit toho, abych to jednou taky zvládla?“, „Jak docílit toho, aby autorita byla cítit už jen z mojí chůze a přitom… přitom?“. Další otázky se rojily jedna za druhou. „Přitom…Jaký typ učitele bych chtěla jednou být?“.
Opakovaně jsme se vraceli k tématu prvního vstupu do třídy, protože je potřeba si ho přesně naplánovat (rozkrokovat, pohledy a postoj nacvičit před zrcadlem). První vstup je totiž nejdůležitější, na jeho základě si žáci udělají o nás obrázek a zaujmou tak k nám postoj. Je to celkem logické, protože drtivá většina lidí dá na první dojem a co teprve děti. Uvědomila jsem si spoustu věcí, kterých bych se měla vyvarovat, jako je například používání rozkazů v infinitivu, ale také věcí, které bych neměla opomíjet. Třeba i „obyčejných“ dvou slov „prosím“ a „děkuji“. A hlavně také být pořád ve střehu, protože jak řekla paní magistra Milena Vincenciová: „Třída je vždycky chytřejší a mocnější, bývá laskavá, ale i útočná.“, což je také posledním bodem učitelského desatera.
Už jako malá jsem si přála být učitelkou, protože podle mě toto povolání je přínosné pro budoucí společnost, na druhou stranu je to strašně nevyzpytatelné povolání, zvláště v dnešní době, kdy děti mají víc práv než samotný učitel. Ale čím jsem starší, tím si dělám větší starosti, zda to zvládnu. Kladu si další a další otázky, co dělat pro to, abych byla jednou dobrým učitelem. A jak vlastně vypadá dobrý učitel? Je to ten, co naučí? Nebo ten, který má výborné vztahy s žáky a je s nimi kamarád? A je vlastně možné být s žáky kamarád a přitom si udržet dostatečný odstup, abych já byla stále ten, „kdo tomu velí“?
Myslím, že na tyto otázky dostanu odpovědi až postupem času a s přibývající praxi. Bude to chtít hodně odhodlání a síly do začátku a později víru v to, co dělám.