ÚVAHA Já a ty. Ty a já. Moji rodiče a škola

I dnes, téměř dva a půl měsíce po účasti na workshopu s lektorkou Mgr. Marií Zajícovou se mi vybavují živé vzpomínky, při kterých si uvědomuji, jak zásadní bylo pro mě tohle setkání. Naučilo mě totiž jednu zásadní věc - neposuzovat lidi.
Při příchodu do společnosti lidí si začínáme dělat své vlastní „obrázky“ o ostatních. První se podíváme většinou na oblečení, a aniž bychom chtěli, tak už se nám honí hlavou myšlenky typu: „Ta má pěkný kabát, ten ale musel být drahý.“, „Ten má špinavé boty - to je ostuda“, „Ta je oblečená jako na pohřeb.“ atd.

Pokud se nad našimi myšlenkami zpětně zamyslíme, zdají se být nejdříve směšné a pokud se zamyslíme ještě hlouběji, tak se zastydíme. Posuzovat lidi, podle mě, nemáme právo. Většinou nevíme, zda ten daný člověk třeba nemá nějaký problém psychického, fyzického nebo třeba finančního rázu.

Někdy, spíše málokdy, se tedy snažíme tyto prvotní soudy vymazat, nebo člověka poznáme blíže a naše mínění o něm přehodnotíme. Otázka je, jak dobře člověka známe, co o něm všechno víme, abychom ho mohli posuzovat a před ostatními o daném člověku používat výrazy typu: „Pavel, no ten, co je tak málomluvný.“
Představte si, že tento Pavel poslední dobou moc nemluví, protože má nějaký vnitřní problém a uslyší nás v momentě, když o něm budeme takto mluvit. Neřekli jsme sice nic špatného, ale jak myslíte, že se Pavel bude v tu chvíli cítit?

To je ovšem jednání v každodenním životě. Myslíte si, že chování učitele ve stejné situaci může mít jiné důsledky? Já si myslím, že odlišné důsledky nejspíše ne, ale hlubší pravděpodobně ano. Žáci se většinou na učitele dívají jako na autoritu a jejich slovům přikládají větší význam.

Tohle je to nejcennější co si z workshopu odnáším, děkuji Mgr. Zajícové a doufám, že takový učitelů jako je ona bude přibývat.