NIKDY NEŘÍKEJ NIKDY! PŘITAŽLIVOST SEKTÁŘSKÉHO MYŠLENÍ!

Na začátku listopadu jsem se zúčastnila víkendové akce s názvem „Nikdy neříkej nikdy! Přitažlivost sektářského myšlení!“, která probíhala formou přednášky, což mě zklamalo a trochu i znudilo. S tímhle tématem jsem se setkala už na střední škole, ovšem jen okrajově, což si myslím, je velká chyba. Sektám by se podle mého mělo věnovat více pozornosti a seznamovat s nimi i širokou veřejnost – začít se klidně může už na ZŠ. Nevědomost je přece jeden z mnoha dalších důvodů, proč se lidé k sektám hlásí - chtějí zkusit něco nového, bohužel však neví, co vše to obnáší. Člověk, který žije v sektě, dříve nebo později ztrácí identitu a právo na vlastní názor.
Ráda bych přeskočila všechny důvody, proč se člověk k sektám dobrovolně hlásí a přešla bych k poslední a té optimističtější fázi - k „comebacku“ do normálního života, který je zřejmě během na hodně dlouhou trať.
Je vůbec možné vrátit se do onoho normálního života? Já věřím tomu, že to možné je, ale člověk to zajisté nedokáže sám. V jeho blízkosti musí být někdo, kdo za ním stojí a stál po celou tu dobu, což není zrovna jednoduché. Člověk, který vstoupí do sekty, je k dané sektě z počátku nekritický, což může trvat až několik měsíců (max. 2 roky). Je tedy naprosto zbytečné, snažit se mu vysvětlit „jak se věci mají“.
Jak si ale takového člověka, který sektou doslova žije, udržet jako přítele, když už má jinou partu lidí? Nebo skončil v práci, kde jste se dennodenně vídali? Pokud se jedná o blízké přátele, věřím tomu, že si k sobě cestu vždy najdou. Pak je to především o naslouchání a podpoře. Důležité podle mě také je, abychom jako správní přátelé rozpoznali, kdy už se přehoupl přes, již zmiňovanou hranici nekritického vnímání a kdy už se s ním můžeme začít normálně bavit. Snaha vymlouvat někomu něco, čemu naprosto věří, je naprosto nesmyslná a velká ztráta vašeho drahocenného času. Neznamená to, že bychom mu měli všechno přikyvovat, každý přece máme právo na vlastní názor, ale v tomhle ohledu bychom měli být shovívavý, aby k nám byl přítel stále otevřený.
Tahle víkendová akce pro mě byla, i přes tu nepříliš zábavnou formu, přínosem, a jelikož si myslím, že jsem vůči sektám imunní, zaměřila jsem se především na to, jak pomoci druhým. Pravdou však je, že jsem pro jistotu všem svým blízkým přednášela o tom, jak jednat s člověkem, který se dostal do sekty – však víme, NIKDY NEŘÍKEJ NIKDY, kdoví kde budu za deset let.