Úvahy /

ÚVAHA: Tvorba a realizace projektů na prvním stupni ZŠ

Jen pár vět úvodem bych chtěla říci. Když jsem se přihlašovala na workshop s ředitelem základní školy, přiznávám nezištně, že roli hrál i časový interval ve výběru tohoto tématu. A ještě ráno, když jsem se chystala do DDM, tak jsem přemýšlela, o čem to asi tak bude. Nyní, když píšu tento krátký text, musím přiznat, že těch pár hodinek předčilo nadmíru má očekávání. Doslova jsem byla unesena slovy pana ředitele, která jsem lapala jak kapr na suchu. Jeho výstup a neuvěřitelná dynamičnost mě naplnily takovým optimismem pro mé budoucí povolání, až jsem byla překvapena. Po jeho slovech jsem se opět utvrdila, ANO, stojí to za to!

Audemars Piguet Replica Učitel. Povolání chvályhodné a na straně druhé nedoceněné. Jistě každý zná to pořekadlo „Kdo umí, ten umí, kdo neumí, ten učí“, které v různých variantách koluje o studentech pedagogické fakulty. Avšak neznevažovala bych toto povolání, které je spíše posláním. Tuto práci nemůže dělat každý, avšak každý si to bohužel neuvědomuje. Ano, mnozí namítnou, že někteří studenti, kteří neuspějí při přijímacích řízeních na lukrativnější obory, studují na pedagogických fakultách. Avšak právě tito studenti narušují prestiž tohoto povolání a znevažují úctu, kterou by společnost měla k těmto lidem chovat. Většině povolání se dá naučit. Právníci, ekonomové, filologové a mnozí další, jimž jejich budoucí povolání po dokončení studií přinese dobrý společenský status, zajímavý plat, splnění vlastních snů a mnoho jiného, naopak na učitele žádný z výše uvedených bodů nečeká. Toto povolání je považováno za náročné, neperspektivní a v neposlední řadě za nedoceněné. Tvrdou realitou za předávání vědomostí a kulturního dědictví dalším generacím je nízká společenská váženost, nízký plat a téměř neexistující profesní růst. Trpělivosti, empatii, moudrosti a mnoha dalším vlastnostem, těm se člověk nenaučí, ale jsou to, mimo jiné, právě tyto vlastnosti důležité pro výkon pedagogického povolání. Učitelé, osobnosti, které se podílejí na výchově mládeže, vyrůstající v době, kdy násilí a agrese je denním chlebem, drogy a šikana jsou pojmy, které se skloňují ve všech pádech; mládeže, která je ovlivňována masmédii; mládeže, která je více vychovávána sama než rodiči.

Ano, a i tady při výskytu a zvládnutí kritických situací, kdy rodiče výchovu zanedbávají v plné míře a tento úkol je pak plně přenechán na škole, zejména na bedrech daného učitele, jejichž píle by na nich měla být vyvážena zlatem. Učitel formuje žáka, utváří mu zdravý pohled na život. Je to on, který učí zodpovědnosti, netýkající se jen příprav a domácích úkolů na další den, ale také umění přiznat vinu a nést za ni následky. Učitel musí neustále odolávat flegmatickým postojům žáků, musí být nositelem těch správných hodnot a touto cestou jít studentům příkladem svojí vyzrálosti, sociální vyspělostí a zosobněním morálky.

Každý z nás v životě přemýšlel, čím by chtěl být, až dospěje, někteří si tuto otázku neustále pokládají a hledají se třeba celý život. Domnívám se, že má hra na paní učitelku mě vždy přitahovala k onomu učitelskému povolání, avšak ještě za mé doby….ano za mé doby, není to tak dávno, říká si člověk, avšak jako by tomu byla věčnost, jak rychle svět spěje dopředu, jak rychle se mění, a hlavně jak rychle se mění lidé kolem něj a zejména děti. Agrese, pohrdání, nevážnost a naprostá netolerance k autoritě učitele je až zarážející. V tento moment by se mohlo zdát, že se pro toto povolání rozhoduje velmi málo lidí, avšak naštěstí se najde dostatek těch, kteří se rozhodnou jít proti proudu a ukázat všem, že s každým dítětem se dá pracovat a každé se dá nějak utvářet, alespoň s těmito ideály vstupují na počátku do školství, a to je velmi důležité, neboť bez těchto osobností, které by nevytrvaly, by naše školství zřejmě úplně upadlo. Člověk musí mít mnoho energie, aby zvládl překážky, které mu klade nejen byrokratický systém, ale i ti „bezbranní“ človíčci, sedící, dnes už (ne)spořádaně v lavicích. Proč se já chci stát učitelem? Konkrétně českého jazyka a speciální pedagogiky. Tak tuto otázku jsem si opravdu nikdy nepoložila a jak jsem uvedla výše, asi mi to bylo předurčeno do vínku, již od mých dětských let. Tento názor sílil a utvářel se dále na základní škole, kde jsem s největší pravděpodobností měla štěstí, snad to byl osud, avšak mými třídními učiteli byli vždy „češtináři“, tudíž i tento předmět patřil mezi mé velmi oblíbené. Myslím, že podvědomě mě ovlivňoval i fakt, že tyto osoby na mě působili celou svou osobností a já si učitele vykreslila do své představy a spojila si je právě s velmi důležitou výukou českého jazyka, která se pro mě zdála být nepostradatelná. K pevnému stanovisku jsem však dospěla až po šesté třídě. Velmi mě ovlivnila má třídní učitelka, se kterou jsem měla možnost strávit krásné čtyři roky na druhém stupni základní školy. Nebyla jen tou „češtinářkou“, ale byla zosobněním morálky, spravedlnosti a především kantorem na správném místě. Její metody výuky, postup, vysvětlování učiva a jeho srozumitelnost byly vždy dokonale připraveny. Dokázala si u nás vybudovat nejen autoritu, ale také důvěru, se kterou jsme k ní mohli kdykoli přijít. Pokud se stal nějaký „průšvih“, stála za námi, neboť věděla, že nás dobře vedla k tomu, abychom chybu přiznali a nesli za ni následky. V mnohém jistě naplnila heslo J. Ámose Komenského: „Škola hrou“. Dělala pro „svou“ třídu maximum v rámci mimoškolních aktivit, školení, programů, soutěží apod. I přesto, že si mnozí stěžovali na její přísnost při klasifikaci našich prací, byla to právě ona, která dala mnohým z nás nový impulz se do školy těšit. A také je to právě ona, ke které se nejvíce vrací nejen její žáci, v průběhu studia na gymnáziích, středních odborných učilištích a středních školách, a pějí na ni ódy, jak je velmi kvalitně připravila na český jazyk. Žáci ji sice ocení teprve po letech, ale ona je i nadále výbornou vyučující. Zanechala v nás nesmazatelný otisk, a ve mně sílu, že učitelství je krásná věc. Čím jsem byla starší, tím více jsem si vytvářela ze svých vzorů jednotný obraz, kterému bych se i já jednou chtěla podobat, ale také svou individualitou přinést něco nového a obohacujícího, co bude třeba jednou takovým způsobem inspirovat někoho jiného.

Být dobrým či dokonce ideálním učitelem, není nikterak jednoduchý cíl. Na některé věci návod neexistuje, i když by si to mnozí z nás přáli, a tak můžeme čerpat pouze ze zkušeností, velmi cenných, ostatních, kteří se již nějakou tu dobu věnují učitelskému povolání. Což se mi potvrdilo neutuchajícím nadšením pana ředitele na workshopu. Nelze, abych ho zde nezmínila, jeho elán plný energie je něco, co se bohužel v mnoha školách nevidí a zejména to, s čím by se každý student chtěl po vystudování učitelství setkat. S nadšeným ředitelem, který je pro inovaci, který podporuje své podřízené a který jim fandí. Toto povolání je již samo o sobě velmi těžké a namáhavé. Kromě již výše zmíněných vlastností kvalitního učitele je nutná také jeho aktuálnost, všeobecný přehled o světovém i domácím, kulturním, politickém a ekonomickém dění, odborná způsobilost a orientace ve vyučovaných oborech, v neposlední řadě také schopnost prezentovat tyto znalosti nestranně s respektem na názory studentů. S tím je propojen nejdůležitější a zároveň nejnamáhavější okamžik začínajícího učitele, a tou je vybudování si přirozené autority u žáků. Ke svým žákům bychom se měli chovat jako k partnerům, ale zároveň oni by měli vědět, kde je jejich místo a dodržovat jisté meze. To je obavou jistě každého nově začínajícího učitele, který si chce vytvořit bezproblémovou, kamarádskou atmosféru, avšak v tento moment se třída plná na pohled „hodných dětí“ mění v sedmihlavou saň, jejíž úkolem je, co nejlépe učitele psychicky zničit. Samozřejmě mnozí zde mohou namítnout problémy s tzv. zasedáním si na neposlušné žáky. Co k tomu však dodat. Učitel je také jenom člověk a bohužel objektivity a spravedlnosti nemůžeme na sto procent nikdy dosáhnout. Měli bychom být, co nejobjektivnější, avšak i přes naši snahu je subjektivita velmi silným soupeřem a někdy vyhraje. Nikdo z nás není dokonalý, nejsme stroje, máme své city a pohnutky, které nás, i když bychom někdy nechtěli, ovlivňují více, než je zapotřebí. Neopodstatněné obviňování učitelů typu „on/a si na mě zasedl/a“ je velkou křivdou, která se učitelům, nejen ze strany žáků, děje. Jak se říká: „Kdo je bez viny, ať hodí kamenem.“ Další častou chybou je udělat ze svého předmětu ten nejdůležitější. Musíme si především uvědomit, že i my jsme jednou studovali a měli i další povinnosti. Žáky bychom neměli zatěžovat nesmyslnými úkoly jenom proto, abychom si dokázali, jak je tento předmět velmi důležitý. A i tato obava je u mě velmi oprávněná, neboť na tomto základě se poté žáci staví k danému předmětu a učiteli. Cílem není znechutit žáka před docházkou do školy či daného předmětu, ale být mu inspirací a vzorem. Ukázat mu i jiné cesty výuky. Učitel lehce sklouzne ke stereotypu a rutině, kterou nemusí měnit, avšak vždy to bude mít negativní dopad na jeho žáky. Poslední obava se týká výkladu učiva. Každý z nás je individuální osobnost. Působí svým temperamentem, náladou, postavením a mnohými dalšími faktory na své žáky. To, co se pro nás zdá být jednoduché, se pro ně může stát nerozluštitelnou hádankou. Naopak to, co považujeme za složité, v tom mnohé z nás překvapí ve znalostech dané problematiky. Žák by měl získat dostatek prostoru pro své vyjádření, ať už výkladu rozumí či ne. Učitel by měl pojat učivo především srozumitelně a použít své metody, podle kterých jej žáci mohou nejlépe pochopit. Všechny tyto obavy plynou ze sebedůvěry a vlastností daného člověka, které se týkají jak silných, tak i slabých stránek učitele. Na již proběhlých praxích jsem měla možnost si tyto vlastnosti vyzkoušet. Člověk bývá většinou sám na sebe kritický, avšak okolí je kladné, otázkou zůstává, zda-li je to správně kladné hodnocení nebo něco jiného. Pozitiva a negativa na sobě můžeme hledat teprve tehdy, až v této oblasti získáme dostatek zkušeností, protože zpočátku můžeme pociťovat spokojenost se sebou samými, či naopak nespokojenost, ale objektivně tyto stránky nemůžeme postřehnout, neboť na počátku je jistě každý do své práce zapálen a dává do ní všechny své síly.

Člověk je tvor, neustále toužící po dokonalosti, a tak se i já chci nadále zlepšovat, napravovat své chyby a stavit se k nim čelem. A co na závěr? Hurá do školy!