Projekt skončil v roce 2013

Úvahy /

ÚVAHA: Komunikace a improvizace jako praktická dovednost pro život

Na tento workshop jsem šla s očekáváním dobře stráveného času, protože si myslím, že komunikace je velmi důležitou součástí našeho života a navíc může skýtat mnoho zábavy. V dnešní době je komunikace mezi lidmi (i mezi těmi, jež jsou si blízcí) často – a nutno dodat bohužel – omezena jen na to nejnutnější, co je třeba k našemu přežití. A jak hluboce je to špatně! Když si totiž uvědomíme, co vlastně podle zásady, že „Nelze nekomunikovat“, lidem kolem sebe sdělujeme, pak bychom zřejmě nezřídka došli k závěru, že nám na nich ani pramálo nezáleží, a tak jen vesele dál mlčíme, stavíme se do nepřítomných pozic a podobně.

Pamatuji si vyprávění svého dědečka, jak jako malí sedávali každý večer spolu se sourozenci a celou rodinou v kuchyni, naskládaní kolem stolu i za pecí, a s nadšením poslouchali příběhy, které jim vykládal staříček. Nemuseli nutně mluvit všichni, ale každý dostal prostor. A co bylo krásnější, že se každý opravdově zajímal o to, o co se chtěli ostatní podělit. Na tento problém do jisté míry paní lektorka na workshopu také upozorňovala. Snad jsme obětí své doby, protože si musíme vytvářet jistý „ochranný štít“ proti všem reklamám a zbytečným zprávám, které na nás odevšad vyskakují, a tak se zčásti nechtěně, ale možná už trochu naučeně dostáváme do jakéhosi stavu apatie, kdy necháváme všechna slova a fráze kolem sebe jen tak plynout a ani už si neuvědomujeme hranici mezi větami běžícími z televize, rádia, internetu, a těmi, které nám sdělují lidé kolem nás. Ti, kteří s námi chtějí něco sdílet. Připomnělo mi to jeden videoklip, který jsem nedávno viděla na internetu. Byla to písnička Give a little love od skupiny Noah and the Whale, ve videu byl malý chlapec, který doslova rozpoutal lavinu všímavosti a pozornosti.

Workshop byl úžasný, byla na něm spousta praktických ukázek. Mohla jsem poznat a uvědomit si, jak se na stejné věci mohou různí lidé dívat jinak a hlavně to, že mohou opravdu na stejné situace jinak reagovat. Při různých pantomimických scénkách jsem měla možnost s ostatními sledovat, kolik různých výrazů může být přiřazeno jednomu slovu, jedné náladě. Dříve by mě ani nenapadlo, že vlastně téměř stejný výraz ve tváři může pro každého znamenat něco jiného, a tak už chápu, že ani z obličejů druhých nemohu vždy stoprocentně posoudit, co si zrovna myslí.
Bylo to moc příjemné odpoledne, zažila jsem, stejně jako u zmíněného videoklipu, takzvané to „pohlazení po duši“ a potkala jsem spoustu zajímavých lidí. Workshop mě navíc upozornil na to, jak moc může být zajímavé zkusit se otevřít lidem, které neznáme, protože nám mohou dát do našeho života něco zajímavého. Přinejmenším trochu radosti z úsměvu – a zrovna tak můžeme trochu radosti dát my jim.