Uvažování nad tématem homosexuality je uvažováním na dlouhou dobu, o tom není pochyb. Ono už při samotném vyslovení slova homosexualita se ve mně otevře určitá blíže nedefinovatelná brána, která chce vypustit slovní obhajobu homosexuálů snad před každým člověkem, který není schopen uznat rozdílnost individuality člověka a možnost chápaní, či cítění sexuality v naprosto jiném světle než v jakém bylo dějinně či společensky v dobách minulých předkládáno, jinak řečeno – homosexualita není „nenormální“.
Vývoj homosexuality, možná spíše vývoj nazírání na homosexualitu, se měnil společně se společenskými návyky, společně s vírou a náboženstvím, společně se snahou o odtabuizování jakýchkoliv tzv. „temných intimních zákoutí domácího krbu“. Nebudu se vývojem ovšem příliš zabývat, ale navážu na absolvovaný workshop s docentkou Kateřinou Nedbálkovou, ve kterém zmínila jméno entomologa, který zcela změnil chápání lidské sexuality ve společensky konzervativní Americe 30. a 40. let. Pan Alfred Charles Kinsey (přezdívaný Prok) vytvořil za pomocí sociologických metod (dotazníku, rozhovoru) systematický přehled sexuálního chování amerických obyvatel. Po absolvování několika tisíci rozvorů a vyplnění několika tisíci dotazníků, Kinsey zveřejnil výsledky své práce – knihy s názvem Sexuální chování muže a Sexuální chování ženy. Vydáním těchto výsledků způsobil doslova kulturní šok. Dokázal totiž, že co se sexuálního a intimního života jedince týká, nemůžeme považovat nic za abnormální a rovněž ani za absurdní. Zkrátka každý člověk by měl svou sexualitu chápat, tak jak chce a rovněž i využívat tak, jak je mu příjemné a tak dalece, až kam mu jeho protějšek (protějšci) dovolí zajít.
Ale od 40. let uplynulo již mnoho časových jednotek a v dnešní době už homosexualitu (alespoň, co se „západních zemí“ týče) neodsuzujeme, ani nepronásledujeme. Vidíme ji spíše jako alternativní cestu ke štěstí, vedenou genetickým základem člověka. A to sebou přináší další problém – rodina, a konkrétně a hlavně adopce dětí homosexuály.
Názory na homosexuální rodinu a na adopci děti homosexuály nejsou s to se shodnout. Každá strana má své adekvátní pro, i adekvátní proti, ale pokud alternativě nedáme prostor k určité empirické zkušenosti, nebudeme schopni posouzení, že jo. Podle mého názoru by homosexuální rodina měla mít právo adoptovat dítě, poněvadž i když potomek zřejmě bude postrádat některé vzorce chování muže, či ženy obsažené v rodině, pořád bude mít možnost si je osvojit ve škole, či ve společnosti přátel, dědečků a babiček. Rovněž je téměř jistota dobrého výchovného prostředí. Dítě bude plánované, snad i finančně zabezpečené a bude určitě stejně dobře vychováno a milováno jako v rodině heterosexuální. A na argument, že z homosexuálních rodin vyrostou zase homosexuální jedinci, stručně odpovídám – tak jak potom tedy může z heterosexuální rodiny vyrůst homosexuální jedinec? Spíše právě výchova homosexuálního páru dovolí dítěti určitou svobodu vybrání si cesty sexuality, ne zakonzervovaný přístup mnoha jiných rodičů, díky kterým jsou děti nuceny žít ve stínu společenských zakonzervovaností.