Projekt skončil v roce 2013

Úvahy /

ÚVAHA: „Pozdraveno budiž světlo! Světlo ve tmě svítí a tma je nepohltí. To světlo osvěcuje každého člověka.“

Advent… Na co? Doba stresů před Vánocemi, velkých úklidů, shonu, obrovských nákupů, zadlužování se, front u pokladen… Má to všechno vůbec nějaký smysl? Nevytratila se mi náhodou nějaká jiná a důležitější podstata tohoto období? Na co vlastně čekám a čekám vůbec na něco?

Myslím, že přesně to popsal název semináře Advent, cesta ke světlu. Líbí se mi, že jsou v tomto označení slova cesta a světlo. To jsou slova, jejichž význam mi přesně koresponduje se slovem advent.

Cesta… Vstát a jít za nějakým cílem, někam. Možná si stejně jako mnoho lidí říkám: „Pořád někam chodím, kam bych zase měla jít?“ Tuto cestu chápu jako cestu duchovní. Má velký smysl zamyslet se nad sebou, nad svým životem, nad tím, jak žiju. Je dobré se ohlédnout za sebe, podívat se na již ušlou cestu, zamyslet se nad jejím směrem, a pak pokračovat směrem lepším. Nemůžu pořád jen jít, nezastavit se a ani se neohlížet. To bych si bránila v cestě další. Líbí se mi, že slovo cesta naznačuje určitou námahu, že pro to musím něco udělat.

Světlo je pro mě něco úžasného a nepopsatelného. Ráda sedávám u ohně a pozoruji jeho energii, temperament, barvu a nechávám se hřát. Světlo není studené. Není náhodou, že symbolem adventu se stal věnec se čtyřmi svíčkami. Vždyť s každou zapálenou svíčkou jsme světlu blíž, až nakonec se může světlo ocitnout přímo ve mně, v každém z nás. A na to právě čekáme! Jenže to nejde ze dne na den, chce to právě ujít kus cesty.

Mrzí mě, že se to kouzlo celé adventní atmosféry tak vytratilo. Místo toho, abychom se zklidnili, zamýšleli se nad svým životem a mohlo tak růst naše očekávání a těšení se, až se to světlo narodí také v našich srdcích, se honíme po nákupech, strkáme do sebe u pokladen a vidíme jen stres z toho, že nestihneme vše připravit, upéct a uklidit.

Stále více si uvědomuji, že krásné Vánoce jsou prosté, ale prožité Vánoce. Vždyť mám mnohem větší radost z prostého, ale s láskou dávaného dárku, než z něčeho drahého, ale bez pocítění, že to bylo dáno z lásky. Největší radost ale mám z obdarování druhých. Není nic hezčího, než radost v očích milovaných lidí, když rozbalují se zatajeným dechem dárek, se kterým jsem si dala tu práci a který jsem jim připravila. A to je pro mě to pravé světlo, které mi zaplaví duši. Světlo, které je radostí z obdarování druhých, světlo, kterým je Kristus, který nás tak nesmírně obdaroval a přišel mezi nás ukázat nám právě tuto lásku.