Úvahy /

Jste připraveni na zařazení dětí se specifickými potřebami do běžné ZŠ?

Dne 24. 3. 2011 jsem se zúčastnila workshopu s názvem Jste připraveni na zařazení dětí se specifickými potřebami do běžné ZŠ, který mě zaujal zejména proto, že jsem chodila na základní školu s nevidomým žákem a vždy jsem ráda sledovala, jaký přístup k němu mají učitelé. Tento žák, jmenoval se Tomáš, měl smůlu v tom, že ho k nám přiřadili až předposledním rokem našeho studia a neznalost některých spolužáků mu působila velké trápení, jeho vrstevníci ho nepřijali mezi sebe.

A tak jsem se těšila, až si poslechnu další zajímavý příběh plný lásky a obětování se pro druhého. Ano, musel být plný lásky, protože jací jsou asi lidé, kteří se rozhodnou vychovat dvě děti s mozkovou obrnou?
Jedním z nich je i paní Pavla Kolářová a její manžel, kterým se narodili dva chlapci s mozkovou obrnou. Už když se nám paní představila, bylo mi jasné, že následujících pár hodin pro mě bude strávených velice příjemně.

Její životní příběh mě přiměl zamyslet se nad lidmi se specifickými potřebami nejen ze strany spolužačky či budoucí učitelky, ale také ze strany budoucí matky. Nejednou jsem si při vyprávění položila otázku, zda bych tohle vše dokázala brát tak, jako ona, zda bych měla tolik síly a výdrže. Vím, že mateřská láska dokáže zázraky, ale i přesto si nejsem jistá, zda by tenhle životní úděl zvládl každý. Vlastně ani u sebe si nejsem jistá a proto má paní Kolářová můj veliký obdiv.

Z pohledu budoucí učitelky si myslím, že pro dítě se specifickými potřebami je velice dobré, když je zařazeno mezi ostatní zdravé děti. Lépe si tak navyká na život mezi nimi. Nesmí mu ale v této škole nic chybět, škola na takové žáky musí být připravena.

Velkou roli v tom samozřejmě hraje i přístup spolužáků a učitelů. Žák se specifickými potřebami většinou vyžaduje větší pozornost učitele, a pokud rodiče nebo pedagogové dětem nevysvětlí, proč je tomu tak, může se stát, že mezi sebe tohoto žáka nepřijmou. Takový člověk se pak automaticky uzavře do sebe a jeho sebevědomí je tím o hodně sníženo. A to pak může mít za následek zbytečné životní nezdary.

Jsem přesvědčena, že paní Kolářová zvládla všechny ty velké potíže spojené s nemocí chlapců velice dobře. Nesoudím tak jen z jejího vyprávění, kde se dozvídáme, že chlapci byli s velkým úspěchem zařazeni do běžné školy, ale také ze samotného vystupování chlapců. Kdybych si nevyslechla ten (skoro až neuvěřitelný) příběh, asi bych snad ani nepoznala, že chlapci trpí mozkovou obrnou.

Velice se mi také líbilo, že i přes to všechno ze všech tří Kolářových vyzařovalo takové to rodinné štěstí, mír a spokojenost. Upřímně: v kolika dnešních běžných rodinách se dá něco tak krásného najít?