ÚVAHA: Příběh ze života – mám dítě s mozkovou obrnou

Před týdnem jsem se zúčastnila části letní školy ve Velenově. Ujala se nás sympatická p. Hlavinková, matka chlapce s DMO a její dcera. Celá rodinka bydlí v bezbariérovým dřevěným domku a kolem dokola pobíhají koníci.

Ráda bych svoji úvahu věnovala pondělnímu workshopu. O své zážitky se s námi podělila p. Hlavinková a jeho paní učitelka. Dokázaly se podělit o radostech i strastech, která zažívaly při výchově a péči o syna Tomáše. omega replica

Až neskutečné bylo jejich vyprávění. Péče o chlapce, který byl týraný a navíc s diagnózou DMO, je opravdu velké sousto. Přitom všem nevěděla, jak se vlastně o něj správně stara a jak ho vychovávat. Jak sama p. Hlavinková řekla, dnes se vše dočteme na internetu, v knížkách, ale dřív nic takového nebylo. Je to smutné, ale bohužel je to tak. A i přesto všechno si chlapce vzala do vlastní péče a společně s její rodnou mu vytvořila druhou náhradní rodinu.
Myslím si, že jejich rodinu tato situace změnila, začali uvažovat jinak, ostatní děti se naučily řešit problémy, které by je v té době ani nenapadly, staly se samostatnější, změnily své postoje, chování vůči druhým. Někdy si říkám, kde se v lidech bere taková síla, že dokážou překonat tolik překážek, které nám život připraví a přesto nezůstat na dně, ale otřepat se a jít dál. Život přece nekončí v momentě, kdy nezvládneme nějakou situaci. Vždy se najde někdo, kdo nám podá pomocnou ruku. V těch nejtěžších chvílích se dokázali semknout a podržet jeden druhého. A to je moc důležité.
Když nad tímto workshopem přemýšlím s odstupem času, tak mě napadají otázky typu, jak se asi musely cítit její 3 dcerky, když do rodiny přišel chlapeček v hrozném stavu a veškerá pozornost byla směřována na něj. Necítily se někdy odstrčeny? A co její manžel? Byl ji oporou, ale veškerou péči o Tomáše přenechával manželce. Je to vůbec správné? Asi podle toho jak se to vezme.

Jednu z mnoha situací, která p. Hlavinková zmínila, byla i ta, že jakmile si Tomáš začal uvědomovat sám sebe, tak jeho snahy o zlepšení byly menší a menší. Trochu mě to zaráží, protože jsem si vždycky myslela, že lidé s postižením třeba i tělesným se chtějí zdokonalovat a nezůstat na jednom bodě. Myslela jsem, že si chtějí věci dělat sami, a ne aby je někdo jiný neustále obskakoval. Naopak jsem si uvědomila, že i přes Tomášovo postižení, je z něho chytrý kluk, který si dovede představit, co by pro něj znamenalo, kdyby ukázal a projevil snahu o nějakou činnost – okolí by to po něm pak neustále vyžadovalo. A proč by to dělal, když okolí udělá činnost za něj. Proč?

Celkově bych shrnula, že rozhodnutí celé rodiny vzít si do péče Tomáše byla ta nejlepší věc, co mohli udělat. Nová rodina pro něj udělala maximum. Kdyby nebylo jich, mohl skočit v ústavu a nikdy by se nedostal na takovou úroveň, jako je dneska.

https://www.replicabagmall.com