Úvahy /

ÚVAHA: Neztratit víru v člověka - Protektorát očima židovských dětí

V letošním roce jsem absolvovala několik workshopu, z něhož mi jako jeden z nejzajímavějších přišel právě workshop “Protektorát očima židovských dětí“. Nejzajímavější nebyl ani tak náplní, jako spíš tématem, které prezentoval. Co se týká aktivit, byly i workshopy lepší. Už když jsem ale zaregistrovala název, neváhala jsem se přihlásit. Téma druhé světové války, koncentračních táborů a různých jiných hrůz by nikdy nemělo být zapomenuto. Plně souhlasím s citátem: “Kdo nezná svoji historii, je odsouzen ji opakovat“ Téma protektorátu očima dětí bylo víc než zajímavé. I tím, že příběhy byly pravdivé a děti je opravdu zažily,i když bohužel ne všichni jej také přežily. Když se vykládá něco z pohledu dětí, je to vždycky emotivnější než u dospělých. Sama jsem navštívila koncentrační tábory, jako je Osvětim a Terezín. A přestože to byl zážitek hrozný, nejhorší část byla vždy ta, která se týkala dětí. To dostávalo a přesvědčilo o hrůzách i povahy otrlejší, i ty, kteří ještě jakýmkoliv způsobem o koncentračních táborech pochybovali. Dívat se na obrázky, fotky a autentické záběry lidí, kteří většinou masakr nepřežili, je hrozné. Zajímavé ale bylo, že spousta takovýchto kreseb byla barevná, optimistická a bez známek jakýchkoliv útrap. Děti se soustředily na své vzpomínky, kreslily rodiče a sebe v době před válkou.

MCM Outlet Když občas sleduji rozhovory s lidmi, kterým se podařilo utéci nebo přežít, tak jako dětem v našem workshopu, nestačím se divit, čím vším museli jako malí projít. Jak silní museli být, když je z ničeho nic odtrhli od rodičů, sourozenců a rodiny, kterou už nikdy víc neviděli. Najednou a bez varování. Pro nás těžko představitelné. O to hůř se pak poslouchají lidé, kteří jsou schopni i dnes, po všech důkazech, dokumentech a příbězích přeživších popírat myšlenku holocaustu. A to nejen sami v sobě, ale také nahlas.

Myšlenka antisemitismu a pokus o vyhlazení jedné rasy je pro člověka, který žije v poměrech, řekněme demokratických, nemyslitelná. Příběh jednotlivce je tak rozdílný a přitom tak zoufale podobný, že je to až neuvěřitelné. Těžko uvěřitelnou realitou zůstává také dokonale propracovaná myšlenka propagandy, doslovné vymývání mozků a moci jednoho člověka ovlivnit tak hrozně velký počet lidí. Proč se tohle muselo dít se nikdy nikdo nezodpoví. Nelze najít ani jeden jediný důvod, jak si celou věc vysvětlit. A kdo by se o to pokoušel, je blázen. Nikdo na světě nemůže nic tak hrozného přece obhajovat. Samozřejmě to není jediná hrůza, kterou je schopen člověk člověku provést. Takových příkladů cíleného vyvražďování lidí po celém světě je několik. Co ale u každého vyvolá slzy, pocit bezmocnosti a zlosti, je pohled na plačící dítě volající po rodičích. O to horší jsou pak fotky, nad kterými si uvědomíte, že to malé plačící dítě bylo odvlečeno a někde zastřeleno, otráveno nebo jinak doslova “odklizeno“. O to milejší je pak slyšet, že se z toho někteří dostali a snažili se pomáhat jiným. Určitě je důležité nové generace učit a neustále jim opakovat, co se dělo a jak to bylo hrozné. Já osobně si myslím, že není lepšího zážitku, než se jet podívat do nějakého bývalého tábora. Co si vyzkoušíte na vlastní kůži, to nikdy nezapomenete. Mnohdy jen tak vykládaná látka se tak najednou stane něčím hlubším a dostane úplně jiný rozměr. Kdyby se tohle dělo více a důkladněji, možná bychom se tak vyhnuli lidem, kteří dnes tak špatně propagují “svůj názor“ o extremismu. Tohle je ale také kapitola sama pro sebe. Když se těchhle lidí zeptáte, jestli mají nějaké ponětí o dějepise a jaké, většinou se raději tváří, že v hodinách dějepisu chyběli. Nemá cenu s tímto ani ztrácet čas. Bohužel, tímhle to většinou vždy začalo…