ÚVAHA: Umění prohrávat

Před našimi žáky stojí jeden z nejsložitějších úkolů – právě se chystají roztrhat list papíru na co největší množství úhledných proužků… jednou rukou! Budou se žáci snažit trhat sami či si přizvou na pomoc jednorukého kamaráda? První úkol workshopu s názvem Soutěž nebo spolupráce začal právě tímto úkolem a na jeho konci jsem odcházel bohatší o nový náhled na tuto problematiku.

Zadavatelé nesnadného úkolu lektoři workshopu manželé Kopřivovi se nám pokusili představit kooperativní model výuky a zároveň ukázat jaké zlo dokáže nesprávně nastavená soutěž napáchat. První bod se jim povedl opravdu skvěle a mnoho účastníků, včetně mě, se obohatilo o nové vědomosti a postupy výuky. Přesvědčit však všechny účastníky o skutečné tváři školních soutěží byl už pro lektory tvrdší oříšek. Připadalo mi, že lektoři brali slovo soutěž jako urážku a asi proto, že jsem rebel od přírody, nemohl jsem se s tím srovnat.

Vše začalo paušalizování vítězů prohlášením, že jsou tvrdohlaví, sebestřední, nekomunikativní a že nedokážou snést prohru. Nad tím už jsem se opravdu pozastavil, protože já jsem se svou mozkovou kapacitou býval v drtivé většině případů v roli poraženého a nevzpomínám si, že by se nade mě kvůli tomu výherci povyšovali, byť jedenkrát. Dokázat přijmout svou prohru není jen tak ale do budoucna je to velice užitečná schopnost a neznám jiný způsob jak ji získat než prohrou. A samozřejmě, pokud jsem nějakým zázrakem zvítězil já, pochybuji, že by tato pozice, kromě pocitu dobře odvedené práce, měla nějaké jiné přednosti. Nakonec vše vyvrcholilo v hromadnou diskuzi „na život a na smrt“ ve které se účastníci workshopu rozdělili na dva tábory, jedni soutěžení bránili, druzí hanili, zřejmě ne zcela podle představ lektorů.

Já, jako jeden ze „soutěživců“, nakonec o ďábelských vlastnostech soutěže přesvědčen nejsem a dále zastávám názor, že soutěž může fungovat nejen jako skvělý pedagogický prostředek ale dokáže také rozvinout osobnost jak vítězů, kteří budou odměněni za jejich vědomosti a ještě se mohou naučit skromnosti a umírněnosti, tak poražených, kteří získají sebeúctu a možná pro ně bude prohra fungovat jako hnací motor pro příště. Jak jinak se žáci naučí vážit sami sebe, než po prohře na plné čáře, kdy si budou muset přiznat a vyrovnat se s tím, že někdo umí něco lépe než oni sami? Ale po absolvovaném workshopu nejsem ani odpůrcem spolupráce. Rozhodně je při mnoha úkolech lepší než soutěž a také může spolupracující žáky hodně obohatit.

Soutěž nebo spolupráce není tedy tak snadná otázka jak by se mohlo zdát. Obě formy mají své nevýhody ale i své výhody a při každé, tedy pokud je správně užitá, se žáci jistě dozvědí mnoho nového a to nejen o učivu, ale také sami o sobě. Zase zde přichází v platnost to staré moudro, tvrdící že všeho moc škodí.