ÚVAHA: Soutěž nebo spolupráce?

Rád bych sám vybídl čtenáře alespoň ke krátkému zamyšlení nad názvem této úvahy a tedy i názvem daného workshopu. Ten obsahoval převážně vnímání této myšlenky v kontextu s výchovou a vzděláváním, já bych ale v této úvaze rád prozkoumal danou věc spíše víc obecně.

Specifikaci problému bych nejraději provedl pomocí příkladu. Je schopen jedinec vyrovnat se svým výkonem skupině? Je schopen jeden, i sebelepší běžec, porazit na stejně dlouhé trati štafetu? Odpověď je myslím více než jasná.

Vraťme se ale k dětem, o kterých by měla být řeč především. Řekněme ve výuce. Uvedu příklad z workshopu: Hra o početního krále ve druhé třídě základní školy. Máme zde matematicky talentované jedince a máme zde také méně nadané žáky, kteří samozřejmě nejsou horší lidé a dokážou se třeba ještě lépe realizovat i bez perfektní znalosti matematiky. Důležitý je zde totiž fakt, že v soutěži máme samozřejmě talentovaného vítěze, ale také poražené. Mezi ty ale nepatří jen žáci matematicky netalentovaní, u kterých je zde riziko jakési frustrace z prohry nad matematikou a někdy i totálního zanevření a bojkotu matematických disciplín. Patří mezi ně i ti malí matematici, kteří nejsou na té nejvyšší úrovni početního krále, který je zde jediným, kterému může tato soutěž zvednout sebevědomí.
Kudy teda vede ta správná cesta? Rozdělit děti do skupin po relativně vyrovnaných a nechat mezi sebou soutěžit tyto skupiny? Protože soutěž skupin, myslím si, nejvíce vystihuje to, jakým způsobem budou nebo by alespoň měli fungovat ve společnosti jako dospělí. Tedy umět v zaměstnání spolupracovat a vést tak svou firmu k lepším výsledkům v soutěži neboli zdravé konkurenci.

Je zde ale ještě jeden důležitý předpoklad tohoto přístupu. Soutěž má totiž negativní důsledek na slabší a méně výkonné subjekty. Přeneseně na děti, u kterých vzniká velké riziko vytvoření si odporu a již zmiňovaných frustrací či bojkotů daných oborů na základě někdy i dílčího neúspěchu. Je proto nutno tyto slabší žáky nebo i skupiny podporovat o to víc.

Hlavní podporou je zde hlavně respekt a vnímání sama sebe v pozitivním světle i přes neúspěchy například v matematice. Člověk a mladý člověk obzvláště by měl být veden k této sebeúctě a pochopení účelu učení se nových věcí. Tento účel by neměl být chápán jako plnění rozkazu, ale jako vlastní iniciativa. Ta totiž vždy přinese větší užitek.
S vlastní iniciativou při řešení příkladů ve škole se totiž buduje kladný vztah ke vzdělání. S narůstajícím věkem je pak tento člověk motivován k tomu, aby se učil i sám z vlastní vůle a to z něj podle mého názoru všeobecně dělá lepšího člověka.