Po absolvování víkendové akce (příprava pedagoga na emočně vyhrocené krizové situace ve školním prostředí) jsem, asi jako každý zúčastněný, začal přemýšlet kam to s českým školstvím a obecně celou společností směřuje. Neříkám, že v dobách mé povinné školní docházky, jsme sekali dobrotu a poctivě se učili. Svatí jsme určitě nebyli. Ale věděli jsme, kde jsou jakési „hranice“ a v případě jejich překročení jsme byli citelně potrestáni. Což se v dnešní době říct moc nedá (zní to trochu divně, když řeknu v dnešní době. Vždyť je to pro mě „jen“ nějakých 7 let co jsme opustil základní školu, ale i na tomhle je vidět jak rychle se situace změnila a nadále mění).
Kde je tedy chyba? Zdá se, že v naší společnosti ztratila profese učitele značnou část prestiže. Ať už se podíváme na platy učitelů, nebo názoru společnosti na učitele (dobrý příklad by mohl být u návrhu vlády zvednout plat učitelům, kdy možná tak polovina lidí byla proti. Argumentovali značnou jednoduchostí profese a prázdninami). Podle mě pak tyto názory přejímají jejich děti, které se ve škole cítí „všemocní“. A když pak přijde trest, který by měl mít funkci jak preventivní, tak výchovnou, rodiče nad tím jen mávnou rukou a nestarají se. V některých případech jsou až nepříjemní a stěžují si na to, jak mohl ten „blbý“ učitel dát jejich synovi čtyřku, nebo zhoršenou známku z chování. Mám o tuto generaci strach. Možná oprávněný a možná že ne (vždyť vždy to nějak dopadne, někdo bude zametat chodníky a někdo sedět v kanceláři). Ale každopádně si myslím, že tato situace společnosti rozhodně nepřispěje a ze země, která si sebevědomě říká vyspělá, se může stát jen národ slepě pochodující za někým kdo „ví“ co dělá a rozkrádačů (pokud tedy bude ještě co ukrást).
Teď trochu z jiného soudku. Určitě nemůžu říct, že je chyba na straně společnosti. Za ztrátu prestiže učitelské profese si nějakou mírou mohou sami učitelé. Nemohu posuzovat s praxe, kterou bohužel ještě nemám, tak tedy jen z univerzitního prostředí. Nevím přesné počty, ale odhaduji, že téměř polovina lidí, kteří studují pedagogiku, sama nechce učit. Studují to jen pro to, že se jinde nedostali. Že je tak nastavené naše školství samozřejmě učitelé ani studenti nemohou. Ale to nic nemění na tom, že někteří se na studium pedagogiky nehodí, ale přesto v pohodě vystudují a dostanou titul. Praxe je v minimální množství a až ve třetím ročníku. Většina náplně předmětů je jen co učit, bohužel už ne jak učit. A ani sami profesoři na univerzitě nám toho moc nemohou předat, sami totiž praxi ve školách většinou nezažili. A předměty, kde se s problémy učení setkáváme pouze teoreticky a to formou přednášky spolu s dalšími devadesáti devíti lidmi, je jednoduše k ničemu.
Situace ve školství je špatná, stejně tak jako v celé společnosti. Proto jsme zvolil takový název úvahy, jaký jsem zvolil. Myslet si, že změnou situace ve školství by se změnila i společnost je hodně utopistická, ale zde by se mělo začít. Vždyť učitelé vychovávají a vzdělávají budoucí generace. Proto je nejdůležitější otázkou to, jestli ke změně dojdeme sami, nebo jaká přijde pohroma, která změnu započne.