ÚVAHA: Učitel a teenageři: Jak s úsměvem vydržet ve třídě a školství

Dne 17.3.2011 jsem se zúčastnila mého historicky prvního workshopu v rámci projektu pedagogika v praxi. Tento workshop nesl název „Učitel a teenageři: Jak s úsměvem vydržet ve třídě a školství“. Vůbec jsem dopředu nevěděla do čeho vlastně jdu a jak to bude vypadat, takže jsem, tak trošku s obavami, čekala co se bude dít. Najednou se otevřely dveře a do místnosti v tichu, ale velmi přísně vešla nějaká dáma. Postavila se před nás a gestem nás vyzvala k tomu, abychom se postavili, následně po nás chtěla, abychom ji pozdravili slovy „dobrý den, celý den“, v duchu jsem si říkala: „to si dělá srandu?“, ona se ale neustále tvářila velice přísně, tak jsme radši všichni poslouchali. Až nám dovolila si sednout atmosféra se uvolnila a tato dáma, která se mimochodem jmenovala Mgr. Klaudia Eibenová začala vyprávět své zážitky ze školství.

Tato dáma si dokázala vytvořit, jak jsme mohli poznat z jejího chování a vyprávění, audemars piguet replica watches u dětí výbornou autoritu a respekt. Myslím, že tohle je jeden z nejdůležitějších, možná i nejdůležitější předpoklad, který by měl učitel mít. Ale je tomu tak dneska? V dnešní době se podle mého názoru autorita buduje velice špatně a těžce a málokdo to dokáže. Je to spíše umění. Určitě se každý setkal, třeba ve své bývalé škole, s takovým kantorem, který si nedokázal udržet pořádek ve třídě, buď to opravdu nedokázal, nebo mu to bylo prostě jedno. Podle mého názoru je to ale neustále horší a horší. Chyba je určitě na straně dětí, které jsou dneska nevychované, drzé, mazané a bez hodnot, ale nebylo by správné kritizovat jen děti, vždyť správný kantor by měl přeci děti zvládnout, ať jsou jaké jsou, i když je to velice náročné. Proč je ale dnešní mládež taková, jaká je? Není chyba v celé společnosti? Kdo za to může, kdo takové děti vychovává? Hodnotový žebříček je dnes posunut úplně jinam a děti za to nemohou, chyba je podle mého názoru ve společnosti, do které se narodily. My si můžeme akorát položit otázku, jestli s tím lze něco dělat.

Chybu ale také samozřejmě vidím na straně kantorů. Kolik z nich chce opravdu učit, jsou pro svou práci zapálení, aktivní, inspirující? Jedna moje kamarádka, která chodí na pedagogickou fakultu, na učitelský obor, mi říkala, že se jich jistý nejmenovaný učitel na úvodní přednášce zeptal, kdo z nich chce v budoucnu opravdu vykonávat pedagogickou praxi. Z osmdesáti přítomných se přihlásili tři. Dost mne to překvapilo a donutilo k přemýšlení. Myslím, že spousta lidí jde na „pedák“ z toho důvodu, že neví co jiného. Ale je to takhle správně?

Učitel by měl být pro dítě vzorem, měl by být osobností a dítě by na něj mělo vzpomínat ještě několik let po tom, co opustí školu. Já osobně takhle ze své střední školy s úctou vzpomínám pouze na tři učitele. A zbytek, tedy většina? Ano i ti ve mne vyvolávají vzpomínky, ale určitě ne takové, jaké by měly na kantora být.

Možná se zdá, že jsem na kritéria pedagogů příliš přísná,… samozřejmě uznávám, že taková práce je velice náročná, autorita se získává velice těžce, určitě to není nic lehkého být „dobrým učitelem“, ale přesto si myslím, že to není práce pro každého, jak se někteří domnívají, proto ani já bych do takového povolání nešla, protože prostě vím, že bych dobrý pedagog nebyla. A proto skládám obdiv všem úspěšným kantorům a přeji jim, mnoho úspěchů a vytrvalost.