ÚVAHA: Pedagogická komunita, rozvoj sociálních a emočních dovedností žáků na druhém stupni ZŠ
V rámci projektu pedagogika v praxi jsem se zúčastnila workshopu, který byl zaměřen na rozvoj sociálních a emočních dovedností žáků. Do této problematiky nás zasvětil Mgr. Martin Kupka, Ph.D. Úvod semináře byl věnován teoretické části a poté jsme přistoupili k praktickým ukázkám her, které nám v pedagogické praxi mohou pomoci vytvořit kolektiv, který si bude důvěřovat a kde vzájemné vztahy budou založeny na toleranci a respektu.
V průběhu workshopu, když jsme si navzájem sdělovali své dojmy a zkušenosti jsem zjistila, že většinu metod stmelování kolektivu, jsem nikdy neviděla v praxi. Ostatní studenti měli podobné zkušenosti. Dokonce se setkali s odporem při pokusech vyzkoušet hry při své pedagogické praxi. To mě zarazilo a donutilo spekulovat, jakým způsobem by bylo možné tento moderní přístup ke vzdělávání zařadit do každodenního vyučování. A neměly by se snahy těchto lidí zaměřit spíše na tuto problematiku? Představování nových metod výuky a vzdělávání kantorů probíhá již několik let, avšak účinnost v praxi není tak velká. Abychom zjistily důvody této nevole ze strany pedagogů, musíme se zaměřit na příčiny. Domnívám se, že hlavním argumentem většiny pedagogů je nedostatek času a prostoru pro tyto aktivity. Také je nejspíš velmi složité uplatňovat tyto metody ve třídách, které jsou složeny ze směsice studentů s různým potencionálem. No a v neposlední řadě je to argument, který se týká bezpečnosti žáků. Musím uznat, že některé hry jsou fyzicky náročnější. Na druhou stranu schopný pedagog, který má určitou praxi by měl být schopný rozvrhnout si učivo tak, aby i na tyto hry zbyl prostor. Dále některé z nich může použít přímo při výuce, například rozdělování do dvojic apod. A pokud jde o bezpečnost, zkušený pedagog si hry může upravit nebo se některých vyvarovat. Nakonec mě tedy napadá pouze jediná příčina malého uplatnění těchto metod. Je to pohodlnost některých pedagogů. Domnívám se, že je určitě náročné zapracovat nové metody do již zaběhnutého vyučování. Pedagog musí vyvinout nemalé úsilí a prokázat velkou míru trpělivosti, než se studenti naučí přijímat tyto hry a získávat z nich užitek.
Závěrem bych chtěla říci, že jsem rozhodně nechtěla křivdit určitému procentu pedagogů, kteří se snaží zapracovat nové metody do výuky. Jsem přesvědčená, že se jim to daří a usnadňuje to práci jak učitelům, tak studentům. Pouze jsem chtěla poukázat na negativní dojmy z pedagogické praxe a z mých studentských let. Díky projektu pedagogika v praxi našlo spoustu budoucích učitelů inspiraci jak pojmout výuku netradičním způsobem.